dnes je 5.12.2022

Input:

Nález 15/1996 SbNU, sv. 5, K ústavní zásadě práva na zákonného soudce

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, nález č. 15

III. ÚS 232/95

K ústavní zásadě práva na zákonného soudce

Podle své Ústavy je Česká republika - mimo jiné - právním státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); chránit tato práva a svobody přináleží soudům (čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), které ve výkonu soudní moci jsou nezávislé (čl. 82 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), přičemž soudce je ve svém rozhodování vázán zákonem (čl. 95 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Tyto ústavně dané garance nezávislosti soudní moci , jakož i nestrannost jejího výkonu, jsou zvlášť zdůrazněny dalším ústavním příkazem, totiž, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod, § 7 odst. 2 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích).

Posléze zmíněný ústavní imperativ sluší pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců „ad hoc“.

Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně nelze zakrývat poukazem na „jinak věcnou správnost“ rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť - mimo jiné - nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru.

Nález

Ústavního soudu České republiky (III. senátu) ze dne 22. února 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 ve věci ústavní stížnosti J.A. proti usnesením Okresního soudu Praha-východ z 18. 7. 1995 sp. zn. Nt 159/95 a Krajského soudu v Praze ze 17. 8. 1995 sp. zn. 10 To 464/95 o prodloužení vazby.

I. Výrok

Usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 7. 1995 sp. zn. Nt 159/95 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 1995 sp. zn. 10 To 464/95 se zrušují.

II. Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), stran níž nebyly shledány vady, které by bránily jejímu meritornímu projednání (§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel pravomocné usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 7. 1995 (sp. zn. Nt 159/95) spolu s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 1995 (sp. zn. 10 To 464/95) a tvrdil, že oběma rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že o prodloužení jeho vazby v trestní věci, vedené nyní před Krajským státním zastupitelstvím v Praze (sp. zn. Kzv 65/95), rozhodoval soud (soudce) místně nepříslušný, totiž Okresní soud

Nahrávám...
Nahrávám...