2.4.14
Sdělení závažné diagnózy
Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.
Sdělení závažné diagnózy je mimořádně zátěžovou situací pro obě zúčastněné strany, tedy pro toho, kdo diagnózu sděluje, i pro toho, koho se týká. Univerzální návod jak postupovat neexistuje. Informace, že je člověk vážně nebo dokonce nevyléčitelně nemocný je pro pacienta šok. Závažné onemocnění je vždy spojeno s utrpením a to jak s fyzickým, tak s psychickým. Lidský život utrpení doprovází. Otázka smyslu utrpení je jednou z prastarých otázek smyslu života. Zvláště naléhavá je přirozeně při těžké nemoci, nebo když se blíží smrt. (Kalvach, 2004, s. 16)
NahoruSdělení závažné diagnózy
Závažnou diagnózu by měl sdělovat lékař. Sestra je však často důvěrníkem, který má pacientovi pomoci odpovědět na otázky, které se týkají jeho nejbližší budoucnosti. Pacient se na ni obrací s důvěrou, že bude pomocníkem, který mu pomůže překonat úskalí onemocnění, který ho provede všemi peripetiemi onemocnění. Důležité jsou nejen informace, které se sdělují, ale také způsob, jakým se sdělují. Následně uvádíme zásady sdělování onkologické diagnózy, které se mohou uplatnit při sdělování jakékoliv špatné zprávy týkající se nemoci.
Desatero zásad sdělování onkologické diagnózy
1. Informace o nemoci poskytovat všem nemocným se zhoubným onemocněním.
2. Informaci o diagnóze podává vždy lékař. Informaci o nemoci podávat opakovaně, nestačí jednorázový rozhovor.
3. Informaci podat nejdříve pacientovi, potom podle jeho přání členům rodiny a dalším lidem. Nemocný sám rozhoduje, koho informovat.
4. S podstatou nemoci a léčebnými postupy seznámit nemocného ještě před léčbou.
5. Zdůraznit možnost léčby, ale neslibovat vyléčení.
6. Odpovídat na otázky pacienta a jeho blízkých. Věnovat čas naznačeným dotazům.
7. Informace o prognóze nemoci z hlediska doby přežití podávat uvážlivě, pouze na pacientův dotaz. Nikdy neříkat konkrétní datum, spíše nastínit časový rámec vycházející ze znalosti obvyklého průběhu daného onemocnění.
8. Zajistit jednotnou informovanost zdravotnickým personálem důsledným předáváním informací navzájem.
9. Ujistit pacienta o odhodlání lékařů a všech zdravotníků vést léčbu v celém průběhu nemoci.
10. Zdravotníci svým přístupem k nemocnému v něm mají probouzet a udržovat realistické naděje a očekávání. (Online)
NahoruKvalita života po sdělení diagnózy
Sdělení závažné (nejčastěji onkologické) diagnózy znamená pro pacienta a jeho rodinu změnu v kvalitě života, v hierarchii hodnot. Do životního příběhu pacienta a jeho blízkých vstupuje událost, která bourá dosavadní plány a představy o budoucnosti, pacient ztrácí vše, na čem dosud stavěl. Pokud je léčba úspěšná, člověk se vrací do normálního života obohacen o boj za život a proti nemoci. Pokud není léčba úspěšná a diagnóza neslučitelná se životem, je pacientovi sdělena nepříznivá prognóza. V každém případě pacient mění svou vnitřní identitu: hledá sílu jak bojovat s nemocí a v hierarchii hodnot se objevuje život v nemoci nebo s nemocí. V případě diagnózy „jdoucí ke smrti” by měl člověk objevit, co dalo jeho životu smysl – uzavřít svou životní biografii, zhodnotit čím byl jeho život naplněn, co ještě chce uspořádat, komu odpustit, s kým se smířit. Pacient, ve spojitosti se svým zdravotním stavem si pokládá nejrůznější otázky: „Jaké to bude? Jak to všechno zvládnu? Bude to bolet? Budu umírat dlouho? Zemřu důstojně? Umírám? Proč já? Co jsem dělal špatně? Už budu jen na obtíž? Souvisí to s přirozenou lidskou potřebou, dávat událostem určitý význam a smysl. (Online: www.gaudiaprotirakovine.cz)
NahoruReakce na sdělení závažné diagnózy
Švýcarsko-americká lékařka Elizabeth Kübler-Ross (1926-2004) pozorovala, že člověk, který ví, že jeho život se chýlí ke konci, se vyjadřuje pomocí náznaků, řečí symbolů. I když jsou reakce jednotlivých lidí na těžké životní situace různé a závisí na vnějších okolnostech, na dosavadních zkušenostech a osobnosti jednotlivce, určité zákonitosti zde jsou. Popsala je velice přehledně jako „fáze” a je užitečné se s nimi seznámit. Tyto fáze „umírání” nazývané také jako „Model Kübler-Ross” poprvé uvedla v roce 1969 v knize On death and dying (O smrti a umírání).
První fáze - negace: Odmítání vzít na vědomí fakt smrtelnosti. Nemocný/pacient se dozví, že diagnóza je perspektivně neslučitelná se životem. V této fázi odmítá myslet na svou smrt, nechce si ji připustit, není na tuto situaci připraven.
Druhá fáze - agrese: Nemocný dostává vztek a popadne ho závist. Hněvá se na všechno a na všechny. Okolí by mělo tento hněv pochopit a dovolit odreagování, nepohoršovat se.
Třetí fáze - vyjednávání: Nemocný hledá ještě nějakou možnost, slibuje, obrací se k Bohu.
Čtvrtá fáze – deprese: Nastupuje zápas se smrtí, s „démonem, který se pokouší o lidskou duši”. Strach o rodinu. V této situaci se očekává od zdravotníků i od rodiny trpělivost, schopnost naslouchat, respektování lidské důstojnosti.
Pátá fáze – smíření: Je to doba klidu. Mizí zájem o informace. Nemocný používá gesta místo slov. Je velmi důležité, aby u něho byli jeho blízcí, aby si nemyslel, že odchází z pozemského bytí opuštěn. Fázi smíření – přijetí, je nutno odlišit od rezignace.
Rezignaci lze chápat i jako selhání doprovázejícího, i když neúmyslné. Rozdíl mezi přijetím a rezignací popisuje Elizabeth Kübler-Ross, že pacienti, kteří svůj osud přijali, získávají velmi osobitý výraz vyrovnanosti a míru. V jejich tvářích se odráží stav vnitřní důstojnosti. Lidé, kteří na svůj osud rezignovali, tento výraz postrádají, naopak v jejich tvářích můžeme vidět zahořklost a duševní trýzeň jako výraz pocitu marnosti, zbytečného usilování a chybějícího míru. Tento výraz je velmi snadno odlišitelný od výrazu lidí, kteří dosáhli opravdového stadia přijetí pravdy. (Kübler-Ross, 1993) Tyto fáze, i když jsou seřazeny za sebou tak, jak obvykle přicházejí, nemusí vždycky zachovat daný sled. Některé z nich se mohou opakovaně vracet a střídat a mohou se dvě nebo tři v jediném dni prolínat. Nejsou stejně dlouhé, některá může chybět. Těmito fázemi neprochází jen umírající, ale také jeho nejbližší příbuzní. Ti trpí spolu s ním a navíc se od nich očekává někdy až nadlidský výkon
NahoruKomunikace s pacientem po sdělení závažné diagnózy
Člověk je bytost společenská, a proto je pro něj komunikace důležitá v jakékoliv etapě jeho života. Na tento fakt se často zapomíná hlavně ve spojitosti se starými a nemocnými lidmi. Právě pro ně je komunikace prostředkem uvědomění si smysluplnosti života a své potřebnosti pro druhé. Každé období života má svůj smysl. Období nemoci, stáří a završení života je zkouškou vnitřní síly člověka v konfrontaci s nepříjemnou a nepřijatelnou realitou a zároveň zkouškou pro nejbližší a všechny, kteří se nacházejí v jeho intimní a společenské proxemické zóně. Komunikace v rizikovém stadiu prožívání života s individuálními vnitřními pocity může člověka udržet při životě, ba dokonce ho zachránit a uzdravit. Etický rozměr komunikace vtahuje do života a oživuje v člověku pocit morální integrity, hodnoty a důstojnosti. Cílem komunikace, zvláště v hraničních situacích, je posílit odvahu k pravdě a k jejímu přijetí, k pokoře a k přemýšlení směřujícímu k naději. Komunikace v rizikovém stádiu prožívání života s individuálními vnitřními pocity může člověka udržet při životě, dokonce ho zachránit a uzdravit. Etický rozměr komunikace nás vtahuje do života a oživuje v nás pocit morální integrity, hodnoty a důstojnosti. Cílem komunikace je vždy a zvláště v hraničních životních situacích posílit odvahu člověka k pravdě a k jejímu přijetí, k pokoře a k hloubavému vnitřnímu přemýšlení směřujícímu k naději. (Lomnický, 2010, s. 70-71) Při sdělování špatných zpráv se jedná vždy o individuální přístup v rámci dialogu, ve kterém může selhat nejen pacient, ale i lékař. Pro úspěšnou léčbu je podmínkou navázání vztahu vzájemné důvěry mezi nemocným a zdravotníkem. Z nepříznivé informace nelze udělat dobrou zprávu, ale lze ji podat buď špatně, nebo alespoň přijatelně pro adresáta. Někteří klienti v určitých situacích chtějí vědět přesné informace o jejich nemoci a léčbě, jiní zase spíš než nepříznivou pravdu chtějí slyšet slova…
