B1. Vymezení věcného rámce standardu
Použité pojmy a zkratky:
MAS – syndrom aktivovaných makrofágů
HLH – hemofagocytující lymfohistiocytóza
FHL – familiární hemofagocytující lymfohistiocytóza
XLP – lymfoproliferativní syndrom vázaný na chromozom X
CHS – Chédiak-Higashi syndrom
MF – aktivované makrofágy
CD3+8+DR – aktivované cytotoxické T lymfocyty
NK bb – "natural killers“ cells
IFN gama – interferon gama
IL-1, Il-6 – interleukin 1,6
TNF alfa – tumor necrosis faktor alfa
EBV – virus Epsteina-Barrové
HHV6 – lidský herpesvirus 6
FW – sedimentace erytrocytů
KO – krevní obraz
Hb – hemoglobin
ANC – absolutní počet neutrofilů
TAG – sérové triacylglyceroly
HLH-2004 – protokol Evropské histiocytární společnosti pro léčbu
HLH v dětském věku
SAP – signalling pathway protein
SH2D1A – gen kódující SAP, mutace asociované s XLP
NHL – nonhodgkinský lymfom
sJIA – systémová forma juvenilní idiopatické artritidy
SLE – systémový lupus erythematodes
SCT – transplantace kmenových buněk krvetvorby
JIP – jednotka intenzivní péče
NahoruDefinice onemocnění:
Syndrom aktivovaných makrofágů (MAS) je definován jako soubor
klinických a laboratorních příznaků vznikajících v důsledku nekontrolované
proliferace aktivovaných T lymfocytů a makrofágů, nadměrné sekrece cytokinů a
hemofagocytární aktivity makrofágů v lymforetikulárním systému a CNS. Jde o
heterogenní onemocnění, v rámci přesnější definice označované jako sekundární
hemofagocytující lymfohistiocytóza (HLH).
NahoruPatofyziologie:
Syndrom aktivovaných makrofágů (hemofagocytující
lymfohistiocytóza) vzniká na podkladě specifické vrozené (primární HLH) nebo
získané (sekundární HLH) poruchy imunitního systému. Defektní imunitní systém
pacientů reaguje nepřiměřeně na infekci (většinou virovou), aniž by byl schopen
vytvořit efektivní imunitní odpověď. Důsledkem je nekontrolovaná proliferace
aktivovaných T lymfocytů (zejména cytotoxických CD8+) a makrofágů s nadprodukcí
cytokinů (IFN gama, GMCSF, TNF, IL-1, IL-6...). Akumulace proliferujících
lymfocytů a makrofágů vede ke zvětšení sleziny, jater, lymfatických uzlin,
jejich aktivace má za následek nadměrnou fagocytózu krevních elementů, jejímž
důsledkem je periferní cytopenie, na které se rovněž podílí tlumivý efekt TNF a
IFN gama. Také charakteristické laboratorní markery nemoci (zvýšené hodnoty
feritinu, triacylgycerolů, snížení fibrinogenu) jsou důsledkem aktivace
makrofágů a nadprodukce cytosinů. Aktivované lymfocyty a makrofágy se nacházejí
i v mozkomíšním moku a jsou schopny překonat hematoencefalickou bariéru, což
vysvětluje časté postižení CNS s "meningitidou“ provázenou pleiocytózou a
multifokálními nekrózami v parenchymu. Na druhou stranu inadekvátně aktivované
CD8+ T lymfocyty a NK buňky nejsou schopny vytvořit účinnou imunitní odpověď v
likvidaci infikovaných buněk. Následkem je progrese infekce, další replikace
viru a další pokračující aktivace antigen prezentujících buněk. Nekontrolovaná
cytokinová bouře vede k poškození orgánů a multiorgánovému selhání.
NahoruKlasifikace onemocnění:
Klasifikace hemofagocytující lymfohistiocytózy
Primární HLH:
-
Familiární hemofagocytující lymfohistiocytóza (FHL).
-
Chediakův-Higashiho syndrom (CHS).
-
Griscelliho syndrom.
-
Lymfoproliferativní syndrom vázaný na X-chromozom (XLP).
Sekundární HLH = syndrom aktivovaných makrofágů (MAS):
-
Spojený s infekcí.
-
Spojený s maligním nádorovým onemocněním.
-
Spojený se systémovým autoimunitním onemocněním.
Familiární hemofagocytující lymfohistiocytóza (FHL) je
heterogenní autozomálně recesivně dědičné onemocnění na genetickém podkladě. V
současnosti jsou známy 4 kauzální defekty vysvětlující cca 60 % případů
primární HLH: mutace genu pro perforin – PRF1, mutace genu Munc 13–4 a 18–2 a
genu pro syntaxin – STX, jevící typickou geografickou a etnickou distribuci.
Medián manifestace onemocnění je udáván v různých studiích ve věku 3–13 měsíců;
výskyt nemoci po 3. roce života je výjimečný, i když možný. Pojem familiární
může být zavádějící, neboť HLH může postihnout první dítě v rodině nebo je v
rodině zdravý starší sourozenec. FHL se typicky manifestuje v raném dětství
perzistující intermitentní horečkou a následně se rozvíjejícími klinickými a
laboratorními příznaky lymfoproliferace a aktivace makrofágů. Průběh je typicky
perakutní s rozvojem plně vyjádřené nemoci během dnů. Postižení CNS je časté na
začátku i v průběhu nemoci a postihuje až 100 % dětí. Děti s mutací
perforinového genu mají deficit perforinu v T lymfocytech a NK buňkách
prokazatelný nejsnáze průtokovou cytometrií pomocí monoklonální protilátky
proti perforinu. Ostatní pacienti s HLH mají expresi perforinu v lymfocytech
normální. Laboratorní průkaz porušené cytotoxické funkce CD8+ lymfocytů a NK
buněk je jedním ze základních testů potvrzujících diagnózu FHL.
Chediak-Higashiho syndrom je autozomálně recesivně dědičné
onemocnění, charakterizované parciálním okulokutánním albinizmem, vyšším
výskytem pyogenních infekcí a nálezem abnormálně velikých granul v různých
krevních buňkách (neutrofily, monocyty, eosinofily, lymfocyty) v periferní krvi
i kostní dřeni. Jde o primární imunodeficienci s porušenou chemotaxí a
baktericidní kapacitou granulocytů a monocytů a poruchou cytotoxické funkce T
lymfocytů a NK buněk v důsledku neschopnosti lysozomálních granul secernovat
cytolytické proteiny (perforin/granzym). Příčinou nemoci jsou mutace v genu
LYST na chromozomu 1q42–q43, který reguluje funkci lysozomálních granul.
Griscelliho syndrom je onemocnění příbuzné s
Chediak-Higashiho syndromem, od kterého se liší nepřítomností velkých granul v
krevních elementech a vzhledem melanosomů v melanocytech kůže. Jde o
autozomálně recesivně dědičnou poruchu pigmentu spojenou s defektem cytotoxické
funkce T lymfocytů a NK buněk. Projevuje se nálezem "stříbrných“ vlasů s
typickým mikroskopickým nálezem a obrazem MAS v raném dětství.
Lymfoproliferativní syndrom vázaný na X-chromozom (Duncannova
nemoc) je specifický primární imunodeficit, charakterizovaný neschopností
organismu účinně kontrolovat EBV infekci. Klinický obraz XLP je heterogenní,
primoinfekce EBV se nejčastěji projeví jako fatální infekční mononukleóza,
probíhající pod obrazem HLH, s mortalitou přesahující 90 %. U přibližně třetiny
postižených způsobí primoinfekce EBV v různě dlouhém časovém horizontu vznik
dysgamaglobulinemie (respektive obraz CVID) s vysokým rizikem vzniku
nehodgkinského lymfomu, který může být také prvním projevem onemocnění.
Vzácněji se XLP může manifestovat jako aplastická anemie nebo lymfoidní
vaskulitida. Jde o geneticky determinované onemocnění. Porucha signálních drah
jako důsledek mutace genu SAP (SH2D1A, na chromozomu Xq25 u 60–80 % pacientů)
nebo genu XIAP (17 % pacientů) je podkladem selhání cytotoxické funkce NK buněk
proti EBV+B lymfocytům, což umožní jejich nekontrolovanou proliferaci.
HLH související s infekcí (virus-associated hemophagocytic
syndrome – VAHS) je klasickým příkladem sekundárního makrofágového syndromu.
Infekce může být příčinou makrofágového syndromu i u lidí bez prokázané
primární či sekundární imunodeficience; imunokompromitovaný organismus je ale
predispozicí. Nejčastějším spouštěčem jsou herpetické viry, zejména EBV.
Popsána byla ale i při infekci adenovirem nebo parvovirem B19. Bakterie či
mnohobuněční parazité jako vyvolavatelé HLH jsou vzácnější. Popis existuje v
souvislosti s infekcí Mycoplasma pneumoniae, v souvislosti s tuberkulózou,
malárií a syfilis. Specifickou infekcí typicky asociovanou s obrazem
makrofágového syndromu je viscerální leishmanióza. Jde o onemocnění s
ohniskovým výskytem v tropické a subtropické Africe, Asii a Jižní Americe a v
oblastech Středomoří. Původcem nemoci jsou jednobuněční parazité rodu
Leishmania, přenos na člověka probíhá krev sajícími samičkami komárů rodu
Phlebotomus. Amastigotní stadia leishmanií, která jsou zodpovědná za rozvoj
nákazy, se infikují a množí uvnitř makrofágů, způsobují chronickou
intracelulární infekci vedoucí k aktivaci makrofágů a následné hemofagocytóze.
Infekce je průkazná nálezem amastigotních stadií parazita v makrofázích kostní
dřeně, potvrzena je serologicky průkazem protilátek.
HLH spojená s malignitou – sekundární HLH může být prvním
projevem nádorového onemocnění nebo se vyvinout jako komplikace v průběhu
protinádorové léčby. Nejčastěji je makrofágový syndrom asociován s
nonhodgkinským lymfomem, velkobuněčným anaplastickým lymfomem nebo periferním
T-lymfomem, jejichž diagnostiku může zásadně komplikovat. MAS byl popsán i jako
komplikace akutní lymfoblastické leukemie, nádoru z germinálních buněk a
multisystémové formy histiocytózy z Langerhansových buněk. Za spouštěč je
podobně jako u ostatních sekundárních HLH považována virová infekce (EBV),
která v terénu neoplastické proliferace snadno vyvolá nepřiměřenou produkci
cytokinů a aktivaci makrofágů.
HLH spojená se systémovým autoimunitním onemocněním –
makrofágový syndrom může komplikovat manifestaci nebo průběh systémové formy
juvenilní idiopatické artritidy (sJIA) nebo systémového lupusu erythematodu
(SLE). Na vzniku MAS u sJIA se nepochybně podílí defektní exprese perforinu v
lymfocytech, v jejímž důsledku je lymfoproliferace a aktivace makrofágů
konstantním projevem aktivní nemoci. V průběhu systémového autoimunitního
onemocnění může být MAS syndrom spuštěn virovou infekcí nebo změnou bazální
léčby. Je závažnou život ohrožující komplikací s častým postižením CNS
vyžadující intenzivní léčbu.
C1. Vstupní podmínky procesu péče
NahoruAnamnéza – klinický obraz:
Syndrom aktivovaných makrofágů, respektive hemofagocytující
lymfohistiocytóza je většinou akutní onemocnění s málo specifickým klinickým a
laboratorním obrazem, což zásadně komplikuje diagnostiku. Klasický klinický
obraz představuje kombinace horečky, hepatosplenomegalie a symptomatické
periferní cytopenie (anémie, krvácivý stav a symptomy infekce) s rychlou
progresí. Patognomonický je nález zvýšeného množství makrofágů, které nadměrně
fagocytující krevní elementy v kostní dřeni a laboratorní obraz aktivace
monocytomakrofágového systému (zvýšení sérového feritinu, triacylglycerolů,
snížení fibrinogenu, aktivace cytotoxických T lymfocytů a NK buněk, vysoké
hodnoty sérových cytokinů), který se ale může vyvíjet postupně. Makrofágový
syndrom se může vyvíjet postupně jako komplikace jiného známého systémového
onemocnění, může ale vzniknout i akutně jako první projev nemoci – anamnéza a
věk pacienta je pak zásadní pro odlišení primární a sekundární HLH.
Manifestuje-li se obraz makrofágového syndromu u kojence, je na prvním místě
nutné uvažovat o geneticky podmíněných příčinách HLH. Anamnesticky je zásadní
údaj o familiárním výskytu HLH, úmrtí kojence na nejasný "septický stav“ nebo
úmrtí mužských členů rodiny v souvislosti s EBV infekcí. U starších dětí a
dospělých jsou genetická onemocnění jako podklad makrofágového syndromu méně
pravděpodobná (manifestace FHL po 3. roce věku je výjimečná), přesto by,
vzhledem k XLP, měla zůstávat v diferenciální diagnóze. Pravděpodobnější je
sekundární původ HLH, indukované infekcí, malignitou (zejména NHL) nebo
systémovým autoimunitním onemocněním, po kterých je nutné cíleně v anamnéze
pátrat. Při podezření je vhodné doplnit cestovatelskou anamnézu do ohnisek
výskytu leishmaniózy (několik týdnů až měsíců před manifestací choroby). V
počátečním stadiu a při akutním průběhu makrofágového syndromu je nicméně
rozlišení mezi primární a sekundární formou HLH velmi obtížné a často nemožné,
progrese stavu je nutná k zahájení léčby bez znalosti podkladu onemocnění.
Diagnostická kritéria evropské histiocytární společnosti umožňují definovat
stav indikovaný k léčbě.
Dítě s febrilním stavem, hepatosplenomegalií a progredující
pancytopenií, kde jako příčina byla vyloučena systémová infekce, hemoblastóza,
systémové autoimunitní nebo maligní onemocnění. Stav je…