Obecná část spotřebitelských smluv

15.4.4.2

Obecná část spotřebitelských smluv

I tehdy, pokud je smlouva uzavírána se spotřebitelem v režimu obchodního zákoníku, je třeba vždy použít "ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně smluvní strany, která není podnikatelem" (srov. § 262 odst. 4 ObchZ), tedy zejména ust. § 52 a násl. ObčZ.

 NahoruInterpretace obsahu spotřebitelských smluv

Úprava spotřebitelských smluv stanoví i specifické pravidlo pro interpretaci jejich obsahu.

V obecné rovině dopadající na veškeré právní úkony platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (srov. § 35 odst. 2,3 ObčZ). Jelikož se tato publikace věnuje smlouvám, které se ve většině případů uzavírají výslovně, je pro nás zajímavá především ta část zákona, která hovoří o výkladu úkonů vyjádřených slovy. Hlavním kritériem je tedy jazykové vyjádření, subsidiárně se přihlíží k vůli těch, kteří úkon činí.

Jak ale postupovat, pokud se vyskytne v textu smlouvy výraz nejasný, připouštějící více výkladů? U obchodních smluv je pro řešení takových nejasností stanoveno, že projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§ 266 odst. 4 ObchZ). Ačkoli v občanském zákoníku podobné ustanovení chybí, lze jej obvykle použít i tam.

Ovšem vznikne-li nejasnost o výkladu pojmu v rámci smlouvy spotřebitelské, je jednoznačně dáno, že v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (§ 55 odst. 3 ObčZ). Riziko plynoucí z nejasnosti smluvního ujednání je tak vždy přičteno k tíži podnikatele, a to i když výraz sám jako první nepoužil!

 NahoruNedovolená ujednání

Uvedené omezení se však nevztahuje na předmět plnění smlouvy nebo na cenu plnění. Ochrana slabšího subjektu tak není zdůrazněna a naopak je ponechána plná smluvní volnost i ve spotřebitelských smlouvách, jde-li o předmět plnění a o jeho cenu. To ovšem neznamená zcela bezbřehou volnost – stále musí být sjednaná cena v souladu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, jinak je v rozsahu tomuto zákonu odporujícím relativně neplatná (§ 40a ObčZ) a pochopitelně i zde platí omezení § 3 odst. 1 ObčZ, podle kterého výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Za nepřípustná jsou považována zejména smluvní ujednání, která:

1. vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví,

2. vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu,

3. stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele,

4. dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře…