dnes je 19.7.2024

Input:

Institut informovaného souhlasu a jeho vývoj

1.6.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2
Institut informovaného souhlasu a jeho vývoj

JUDr. Magda Vavrušková, JUDr. Jakub Vozáb, Ph.D., Vozáb & Co. Law Offices s.r.o.

Vztah lékaře a pacienta prošel za poslední století zřejmě největší přeměnou od vzniku lidské společnosti. V minulosti byla komunikace lékaře a pacienta vedena jako komunikace společensky vysoce postavené, respektované a erudované osoby (lékaře) s žadatelem, který vyhledával pomoc kvůli záchraně svého života či zdraví (pacient) a naprosto a bezvýhradně respektoval autoritu lékaře. Tento vztah, který se nazývá paternalistickým vztahem, byl osvědčený a zaběhnutý a vzhledem k tehdejšímu stavu společnosti plně vyhovující (podobně jako autorita kněze, rychtáře, učitele apod.).

Autonomie vůle pacienta tak byla limitována pouze na otázku, zda vyhledá pomoc lékaře či nikoliv; v některých oblastech, pokud zde působilo lékařů více, si maximálně mohl ještě zvolit konkrétní osobu. Následně se však pacient bezvýhradně odevzdal do rukou lékaře, na jehož uvážení závisel nejen konkrétní léčebný postup, ale i to, kolik informací pacientovi o jeho vlastním zdravotním stavu předá. Platilo přitom, že nemocného je potřeba spíše chránit před skutečností, nezřídka se proto stávalo, že rodina pacienta měla o jeho zdravotním stavu detailnější informace než pacient samotný, aniž by pacient byl schopen nějak toto ovlivnit. Vycházelo se z premisy, že lékař jako vzdělaná osoba má nejlepší předpoklady rozhodnout, co je pro pacienta vhodné.

Lékařský zákrok jako zásah do integrity jednotlivce

Postavení jedince v lidské společnosti se však za poslední desítky let změnilo, došlo k velkému rozvoji lidských práv a jejich ochrany, lidé se emancipovali a vyžadují právo aktivně rozhodovat o svém životě a zdraví. Spolu s tím se změnil i vztah člověka k autoritám minulosti včetně autority lékaře. Průběh druhé světové války, zejména zneužití medicíny nacisty k provádění experimentů na lidech vedly k prosazení zásady, že do integrity jedince je možné zasahovat pouze s jeho souhlasem; bez souhlasu jen v ojedinělých výjimkách přesně definovaných zákonem.

První případ, kdy se prosadil zájem na ochraně autonomie vůle a svobody rozhodování o zásazích do integrity před zájmem na ochraně lidského zdraví, však sahá hlouběji do minulosti. Již v roce 1894 rozhodl německý Říšský soud, že zákrok lékaře, který amputoval nohu sedmileté dívce v rámci léčby pokročilého tuberkulózního zánětu kostní dřeně v oblasti kotníku navzdory výslovnému nesouhlasu otce pacientky, je protiprávním zásahem do integrity a ublížením na zdraví, přestože byl proveden lege artis a v souladu s tehdejšími poznatky lékařské vědy1.

Vývoj v České republice

V České republice byl z důvodu čtyřicet let trvajícího komunistického režimu rozvoj autonomie vůle pacienta opožděn oproti vývoji v demokratických zemích. Zákon o péči o zdraví lidu už samotnou svou terminologií navozoval dojem, že zdraví člověka je veřejným statkem, o který je třeba pečovat z rozhodnutí státu, bez ohledu na vůli pacienta. Klasickým příkladem této koncepce je preambule zákona o zdraví lidu ve znění, v jakém vstoupil dne 1. 7. 1966 v účinnost: „Úsilí o dosažení co nejlepšího zdraví lidu patří proto k hlavním úkolům socialistické společnosti, všech organizací i každého jednotlivce.” a ustanovení čl. I.: „Socialistická společnost a všechny její složky zajišťují plánovitě péči o zdraví lidu jako nedílnou součást hospodářské a kulturní výstavby ekonomickými, sociálními, kulturními a zdravotnickými opatřeními.

Přestože následné novelizace tyto proklamace odstranily a

Nahrávám...
Nahrávám...