Input:

1.18 Syndrom vyhoření a intervence u zdravotníků

1.3.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.18
Syndrom vyhoření a intervence u zdravotníků

Doc. PhDr. Jana Kutnohorská, CSc.

Syndrom „vyhoření” (burnout) je asi stejně starý jako sama lidská práce, nicméně termínem burnout byl poprvé označen teprve v roce 1974, a to americkým psychoanalytikem Herbertem J. Freudenbergerem1. Výraz burnout můžeme do češtiny přeložit jako vyhoření, vyhasnutí, přerušení hoření, ale i jako ztrátu nadšení. Jedná se o výstižné označení procesu, během něhož se zápal pro činnost začíná měnit a postupně dochází k odcizení a rezignaci, lze to tedy přirovnat k silnému plamenu, který postupně dohořívá, až dohoří a vyhasne úplně. Syndrom vyhoření se projevuje v rovině emocionální, psychické i behaviorální a vzniká dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně vyčerpávající.

Ohrožené profese

Nejčastěji se s ním setkáme u profesí, které pracují s lidmi, tedy u pomáhajících profesí: zdravotníků – hlavně sester, sociálních pracovníků i pedagogů a dalších. Tendence k vyhoření mají lidé, kteří se do práce vrhají s nadměrným očekáváním, přímo s nesplnitelnými ideály. Mají na sebe příliš vysoké nároky a v případě, že se nepodaří cíle naplnit, nesou to jako osobní porážku, se kterou se jen těžko vyrovnávají. Ohroženi jsou lidé s rysy perfekcionismu, úzkostní jedinci a všeobecně ti, kteří se zdráhají či mají přímo problém požádat o pomoc pro sebe. Neschopnost odpočívat a nízká frustrační tolerance zvyšují riziko vyhoření. (Bartošíková, 2006). Syndrom vyhoření podporuje také značný podíl zátěže, který může mít svůj původ v osobnostních faktorech ošetřovatelského personálu, dále ve vlivu pracovního prostředí, ve vztazích mezi jednotlivými členy týmu, roli hraje vedení a řízení i konflikt rolí.

Příznaky syndromu vyhoření

Mezi hlavní příznaky řadíme tělesné problémy: porucha spánku, nechutenství, snížená odolnost vůči nemocem a psychomotorické obtíže. Psychické problémy souvisejí se ztrátou schopnosti se pro něco nadchnout, poklesem pracovního nasazení, ztrátou schopnosti empatie a pocitu odpovědnosti. Dalšími psychickými symptomy jsou lhostejnost a nechuť k práci, negativní postoj k sobě samému, ke společnosti, k životu. Mezi emocionální problémy lze zařadit netrpělivost, podrážděnost, útočnost, nervozitu, únavu, vyčerpání. Emocionální problémy mohou vyústit v depresivní nálady, doprovázené suicidiálními myšlenkami.

Diagnostika

Základem vhodné diagnostiky je odlišit syndrom vyhoření od jiných jevů, konkrétně od stresu, deprese, únavy či depersonalizace. Depresi, je-li způsobena duševní poruchou, nelze zaměňovat s vyhořením, přestože se nápadně podobá depresivní epizodě. Vyhoření je vázáno na pocity z práce a v práci. U nemocného, jehož diagnózou je deprese, se příznaky projevují ve všech situacích jeho života. Při běžné únavě stačí kvalitní odpočinek či dovolená, kdežto u syndromu vyhoření je typické, že únava přetrvává i po vyzkoušení všech technik, které dříve fungovaly. (Bartošíková, 2006, s. 24) Souvisí nejen s nadměrnou zátěží, ale i se selháním osobních mechanismů. Není to nemoc, je to proces, který způsobuje škody v osobním životě jedince, ale také se v jeho důsledku zhoršuje kvalita poskytovaných služeb. (Bartošíková, 2006, s. 20–21)

Prevence syndromu vyhoření

Jestliže je syndrom vyhoření zapříčiněn nerovnováhou mezi profesním očekáváním a profesní realitou, je možné tuto nevyrovnanost zmenšit jak na straně jedince osvojením si základních postupů strategií zvládání stresu, tak i na straně zaměstnavatele změnou organizační kultury. Ve svém osobním životě by člověk neměl zapomínat pečovat sám o sebe, dbát na zdravou životosprávu, sport, naučit se odpočívat, naslouchat svému tělu, myslet na své potřeby, mít dobré přátele, svého koníčka, vzdělávat se a změny brát jako výzvy. Velmi důležité je stanovení reálných, dosažitelných cílů, umět projevit emoce a humor. Nenosit si práci domů a umět požádat o pomoc tam, kde již vlastní síly nestačí. Pomoc v zaměstnání by měla být zaměřena na péči o bezpečnost, psychické zdraví, podporovat osobnostní růst, mapovat zátěže a zabezpečit možnost regenerace. (Bartošíková, 2006, s. 40)

Fáze vývoje vyhoření

Syndrom vyhoření nevzniká najednou, ale postupně, uvádí se pět fází:

  1. Fáze nadšení, kdy člověk nastupuje do práce s určitým nadšením a ideály, jak bude s plným nasazením vykonávat kvalitní práci. Je připraven pracovat nad rámec svých pracovních povinností.
  2. Fáze stagnace, jedná se o stadium, kdy počáteční očekávání a nadšení včetně motivace časem postupně otupí, člověk začíná slevovat ze svých ideálů, požadavky nadřízených, spolupracovníků ho začínají postupně unavovat až obtěžovat a jeho postoj vyústí k vyhýbání se kontaktům s okolím, vinu za problémy přesouvá na okolí.
  3. Fáze frustrace, kdy začíná pociťovat zklamání z výkonu své profese a prožívá velkou deziluzi.
  4. Fáze apatie, která se vyznačuje úmyslným vyhýbáním se komunikaci s okolím, se spolupracovníky, případně odmítáním dalšího vzdělávání.
  5. Fáze vyhoření, která se vyznačuje vyhýbáním se profesním požadavkům a je charakterizována naprostou neangažovanosti. (Bartošíková, 2006, s. 29)

Intervence

Člověk v jakékoli fázi vyhoření má vědět, že vždy existuje možnost pomoci. Cesta k uzdravení je dlouhá, je