3.1.2.6
Závěry aktuální judikatury v oblasti trestněprávní odpovědnosti zdravotnických pracovníků
JUDr. Magda Václavíková
Počet trestních řízení, ve kterých se řeší skutečné či domnělé pochybení lékařů či jiných zdravotnických pracovníků, v současné době v České republice značně převyšuje počet občanskoprávních sporů, kdy pacient žaluje poskytovatele zdravotních služeb o náhradu škody nebo jiné újmy. Ve srovnání se Spojenými státy americkými nebo zeměmi západní Evropy je tento jev skutečně unikátní.
NahoruNespokojený pacient
Pro nespokojené pacienty nebo pro pozůstalé je pochopitelně snazší podat trestní oznámení, s nímž nejsou spojeny žádné soudní ani jiné poplatky, a ponechat převážnou část aktivity na orgánech činných v trestním řízení, než aby se pouštěli do složitých civilních sporů, ve kterých by sami nesli důkazní břemeno, a to s rizikem, že pokud se jim nepodaří prokázat pochybení poskytovatele zdravotních služeb, soudní poplatek jim nebude vrácen a naopak jim bude soudem uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Pokud navíc podají trestní oznámení na neznámého pachatele a označení konkrétního zdravotníka ponechají na policii, vyhnou se tím i případnému riziku trestního postihu za křivé obvinění.
Pacient má v trestním řízení postavení poškozeného, které mu dává přístup ke všem důkazům shromážděným orgány činnými v trestním řízení, jež samozřejmě může následně využít k podání žaloby na náhradu škody či jiné újmy. Státní orgány tak de facto udělají práci za pacienta, který by jinak musel například na vlastní náklady zadat vypracování znaleckého posudku. Poškozený má také možnost připojit se s nárokem na náhradu škody či jiné újmy k trestnímu řízení, a pokud soud zdravotníka odsoudí, potom mu může uložit rovnou i povinnost nahradit škodu či jiné újmy.
NahoruPředpoklady trestní odpovědnosti
Shledat zdravotníka vinným z trestného činu spáchaného v souvislosti s výkonem jeho povolání je možné při naplnění následujících předpokladů. Na straně jedné musí dojít k určitému jednání či opomenutí na straně lékaře či jiného zdravotnického pracovníka v rozporu s postupem lege artis, tedy povinnosti poskytovat účelnou a odbornou péči, zaviněnému alespoň z nedbalosti, a na straně druhé musí u pacienta vzniknout škodlivý následek, přičemž mezi těmito dvěma předpoklady musí existovat příčinná souvislost. Jednání či opomenutí zdravotníka tak musí bezprostředně vést ke způsobení škodlivého následku na zdraví pacienta.
Nejnovější rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v této oblasti popisují jednání zdravotníka při poskytování zdravotních služeb tak, že jeho cílem je zachování či obnovení zdraví pacienta, tedy odvrácení nepříznivého působení biologických vlivů na organismus pacienta v souladu s vědeckým poznáním, kterým by zdravotník měl s ohledem na své postavení disponovat. Pokud je ohrožen přímo život pacienta, cílem jednání lékaře by mělo být toto ohrožení odstranit.
Je samozřejmé, že dosažení těchto cílů není vždy reálné. Zdravotník je však povinen využít veškerých prostředků, kterými v konkrétní situaci disponuje nebo může disponovat, aby "v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy zvrátil průběh chorobných změn v organismu pacienta a tím zachoval či obnovil jeho zdraví nebo odvrátil jeho hrozící smrt" (podle usnesení NS ČR č. j. 7 Tdo 612/2013-28 ze dne 10. 7. 2013). Teprve pokud lékař tuto povinnost poruší, tedy postupuje non lege artis, je možné dále zkoumat, zda lze v jeho jednání spatřovat příčinu škodlivého následku u pacienta, a tedy přičítat mu odpovědnost za příslušný trestný čin (nejčastěji trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti nebo neposkytnutí pomoci). Ani závažné porušení povinností lékaře totiž nemusí být přímou či jedinou příčinou újmy pacienta; trestněprávní odpovědnost lékaře potom není namístě.
NahoruHodnocení postupu zdravotníka
Různé rozsudky Nejvyššího soudu se dlouhodobě shodují v tom, že správnost postupu zdravotníka musí být vždy posuzována ve vztahu k celkové situaci, ve které se zdravotník při poskytování zdravotní služby nacházel a ve které se rozhodoval o dalším postupu při léčbě, a k informacím, které měl v té době k dispozici. Je tedy potřeba "vžít se" do situace zdravotníka v okamžiku, kdy se rozhodoval, a nikoliv posuzovat správnost jeho postupu se znalostí následků, které jím zvolený postup léčby vyvolal. Zohlednit proto nelze další informace o zdravotním stavu pacienta, které objektivně nebylo možné zjistit v okamžiku poskytování zdravotní služby, ale např. až následně při pitvě zemřelého pacienta.
Aby lékař nebo jiný zdravotnický pracovník mohl být za své jednání trestněprávně odpovědný, je nutné dojít k závěru, že jeho jednání nebylo lege artis. Tento pojem je Nejvyšším soudem konstantně vykládán jako postup lékaře v rámci pravidel vědy a medicínských způsobů v mezích daných jeho odborností, pracovním zařazením a podmínkami konkrétního případu i objektivními možnostmi. Toto vymezení pod pojmem "náležitá odborná úroveň" přejal i zákon o zdravotních službách.
NahoruZnalecký posudek jako klíčový důkaz v trestním řízení
Orgány činné v trestním řízení včetně soudů samozřejmě nedisponují potřebnými odbornými znalostmi, aby mohly posoudit, zda postup zdravotníka byl či nebyl lege artis. Obvykle již ve fázi přípravného řízení, tedy ještě než se věc dostane před soud, nechávají vypracovat znalecký posudek, aby získaly podklad pro rozhodnutí, zda vůbec lze činit obviněného odpovědným a podat na něj obžalobu.
Předmětem posuzování znalce je, zda obviněný lékař nebo jiný zdravotnický pracovník postupoval v souladu s dosaženým vědeckým poznáním a na náležité odborné úrovni. Pokud zjistí nesprávný odborný postup, potom musí zhodnotit, jestli poškození pacienta spočívající…
