dnes je 28.3.2024

Input:

Obecné a zvláštní případy způsobení škody

1.9.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.1.4.5
Obecné a zvláštní případy způsobení škody

Mgr. Magda Vavrušková

NOZ rozděluje případy způsobení škody na případy obecné, mezi které patří způsobení škody z důvodu úmyslného porušení dobrých mravů, z důvodu porušení zákona a z důvodu porušení smlouvy, a případy zvláštní, kde formuluje celou řadu skutkových podstat, jako např. škodu způsobenou informací nebo radou, škodu způsobenou vadou výrobku nebo škodu způsobenou na věci převzaté k plnění závazku. V oblasti zdravotnictví připadá v úvahu zejména odpovědnost za škodu z provozní činnosti a škoda způsobená vadnou věcí použitou k plnění závazku. Zvláštní případy způsobení škody mají aplikační přednost před obecnými ustanoveními, pokud jsou naplněny jejich předpoklady.

Porušení dobrých mravů

Odpovědnost za škodu vzniklou porušením dobrých mravů je koncipována jako odpovědnost subjektivní, ke vzniku povinnosti nahradit škodu je tedy potřeba zaviněné jednání škůdce, a to ve formě úmyslu. Podle této skutkové podstaty se postupuje, pokud způsobená škoda nevyplývá z porušení zákonné ani smluvní povinnosti, ale společenských vztahů označovaných jako "dobré mravy". Podle judikaturního výkladu tohoto pojmu se jedná o pravidla chování odpovídající obecně uznávaným zásadám slušnosti a poctivého jednání, nejedná se tedy o normy právní, nýbrž společenské, kulturní a etické.

Porušení zákona

Také odpovědnost za škodu vzniklou porušením zákona je stanovena jako odpovědnost subjektivní, ovšem oproti porušení dobrých mravů postačí pro vznik povinnosti k náhradě škody zavinění v jakékoli formě, tedy i nedbalostní. Jak bylo uvedeno již výše v rámci kapitoly o předpokladech vzniku odpovědnosti, je pro škodu způsobenou porušením zákonné povinnosti stanovena domněnka nedbalostního jednání škůdce, a poškozený tedy tento předpoklad nemusí prokazovat.

Povinnost k náhradě škody vzniká při zásahu do absolutního práva poškozeného, tedy například práva vlastnického nebo práva na ochranu života a zdraví, i při zásahu do práva relativního, v tomto případě ovšem jen tehdy, pokud existuje zvláštní zákonná povinnost stanovená na ochranu takového relativního práva.

Porušení smluvní povinnosti

Oproti dvěma výše uvedeným případům je odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti plynoucí ze smlouvy objektivní, škůdce je proto povinen škodu nahradit bez ohledu na to, zda její vznik zavinil či nikoliv. Může se však vyvinit, pokud prokáže naplnění liberačního důvodu, kterým je skutečnost, že mu ve splnění povinnosti zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka, k jejímuž vzniku došlo nezávisle na jeho vůli. Nesmí se však jednat o překážku vzniklou z osobních poměrů škůdce nebo vzniklou v době, kdy byl škůdce s plněním podle smlouvy již v prodlení, ani o překážku, která byla předvídána ve smlouvě s tím, že ji podle smlouvy měl škůdce překonat. Liberace tak bude zpravidla možná v případech vyšší moci, jako jsou různé přírodní katastrofy, nikoliv ale například tehdy, pokud například škůdce přecení své možnosti a zaváže se k činnosti, kterou není schopen sám svými silami vykonat.

Povinnost k náhradě škody podle tohoto ustanovení se neomezuje jen na smluvního partnera škůdce, ale na každou osobu, jejímuž zájmu měla porušená povinnost sloužit. Toto vymezení je velmi široké, s ohledem na princip předvídatelnosti se tedy bude zřejmě jednat pouze o osoby, jejichž ochranu smlouvou měly smluvní strany na mysli při uzavírání smlouvy.

Škoda z provozní činnosti

Každý, kdo provozuje závod sloužící k výdělečné činnosti, je povinen nahradit škodu vzniklou v důsledku tohoto provozu. Pro vznik povinnosti nahradit škodu přitom není rozhodné, jestli škoda vznikla vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Jedná se o případy, kdy závod způsobí škodu "navenek", tedy mimo okruh svých smluvních vztahů, například když stavebník při výstavbě poškodí porost na sousedním pozemku nebo když chemička vypustí škodliviny do řeky, v níž způsobí úhyn ryb.

Za výdělečnou činnost se považuje nejen příjem z podnikání, ale i z veřejného rozpočtu. Do vymezení zařízení sloužícího k výdělečné činnosti proto spadají i zdravotnická zařízení, byť jim pacienti za léčbu obvykle přímo neplatí. Z ustanovení § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, které bylo částečně obdobou současného ustanovení § 2924 NOZ upravujícího škodu z provozní činnosti, tehdejší judikatura dovodila, že se toto ustanovení neuplatní při samotném poskytnutí zdravotních služeb pacientovi.

Pokud rozhodování soudů v budoucnu tento závěr potvrdí i pro ustanovení § 2924 NOZ,

Nahrávám...
Nahrávám...