dnes je 10.12.2022

Input:

Nález 91/1998 SbNU, sv. 11, K pasivní legitimaci Ministerstva financí v řízení o poskytnutí náhrady podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích; Ke zneužívání dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. po 25. únoru 1948 jako restitučnímu důvodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, nález č. 91

IV. ÚS 309/97

K pasivní legitimaci Ministerstva financí v řízení o poskytnutí náhrady podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích
Ke zneužívání dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. po 25. únoru 1948 jako restitučnímu důvodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Působnost orgánů České republiky v řízeních o mimosoudních rehabilitacích upravuje zákon ČNR č. 231/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona, ve spojení se zákonem č. 135/1996 Sb., je jako orgán příslušný poskytnout finanční náhradu v případech, jako je případ stěžovatelky, označeno Ministerstvo financí. Je-li v zákoně přímo určen orgán, který poskytuje finanční náhradu, není žádný důvod pro závěr, že se jedná de facto o povinnost státu. Ústavní soud je toho názoru, že lze žalovat ministerstvo a že příslušný je obecný soud podle sídla tohoto úřadu (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 25, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek z roku 1997, str. 49). Tento názor podporuje i skutečnost, že náhrada podle § 13 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je poskytována ze zvláštního účtu Fondu národního majetku, přičemž zákon ČNR č. 171/1991 Sb. výslovně stanoví, že majetek tohoto fondu není součástí státního rozpočtu České republiky. Také § 11 odst. 2 zákona ČNR č. 231/1991 Sb. ukládá povinnost vydat oprávněné osobě plnění (cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu a hotovost) přímo ministerstvu, a je tedy zcela logické, že by mělo být žalováno přímo toto ministerstvo, aniž by návrh byl nutně spojen s označením Česká republika. Ústavní soud neshledává žádný rozumný důvod, aby ministerstvo vlastním jménem poskytovalo mimosoudně finanční náhradu (viz § 1 nařízení vlády České republiky č. 233/1991 Sb.), avšak v soudním řízení mohlo vystupovat již jen jako státní orgán jednající jménem České republiky.

Ústavní soud ve svých nálezech opakovaně podpořil tendenci těch obecných soudů, které restituční předpisy, se všemi důsledky z toho plynoucími, považují za speciální právní úpravu, ze které vyplývá též oprávnění soudů zabývat se tím, zda správní rozhodnutí vydané v době nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody [§ 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.]. Není sporu o tom, že v období po 25. 2. 1948 docházelo, a to zejména v prvních letech, k dodatečnému zneužití dekretů prezidenta republiky.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 31. srpna 1998 sp. zn. IV. ÚS 309/97 ve věci ústavní stížnosti O. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997 sp. zn. 13 Co 155/97 o zamítnutí žaloby na zaplacení finanční náhrady podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

I. Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997 č. j. 13 Co 155/97-53 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Dne 20. 8. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena

Nahrávám...
Nahrávám...