dnes je 6.10.2022

Input:

Nález 88/1999 SbNU, sv. 14, K právu na spravedlivý proces; K odmítnutí dědictví v tísni

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, nález č. 88

II. ÚS 475/97

K právu na spravedlivý proces
K odmítnutí dědictví v tísni

Vyloučit aplikaci § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, lze pouze tam, kde odmítnutí dědictví zcela jednoznačně nesouvisí s politickým nátlakem v době nesvobody.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 9. června 1999 sp. zn. II. ÚS 475/97 ve věci ústavní stížnosti M. G. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5. 9. 1997 sp. zn. 13 Co 377/97 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. 4. 1997 sp. zn. 13 C 140/92 a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 7. 1998 sp. zn. 23 Cdo 191/98 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze 7. 11. 1996 sp. zn. 22 Co 391/96 o zamítnutí návrhu na uzavření dohody o vydání věcí.

I. Výrok

1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997 sp. zn. 13 Co 377/97 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 13 C 140/92 se zrušují.

2. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 1998 sp. zn. 23 Cdo 191/98 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 1996 sp. zn. 22 Co 391/96 se zrušují.

II. Odůvodnění

Stěžovatelka se svými ústavními stížnostmi domáhala s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 90 a 95 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byl zamítnut její návrh na uzavření dohody o vydání věcí, tj. 8 obrazů Galerie hl. města Prahy, 2 obrazů Národní galerie v Praze, 101 obrazů Státní galerie Zlín dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V odůvodnění uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že nebyl naplněn znak tísně podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., protože k odmítnutí dědictví došlo ještě před úplným zjištěním rozsahu aktiv a pasiv dědictví, což je důkazem toho, že jednala pod tíhou skutečností omezujících její svobodnou vůli natolik, že učinila právní úkon, který by za jiných okolností neučinila, když na druhé straně bylo již známo, že s uměleckými díly nebude moci volně disponovat. Nutnost prodat obrazy eventuelně pouze státu a stav jejich protiprávního zadržování legalizovaný státem rovněž dle stěžovatelky svědčí o naplnění znaku tísně. V této souvislosti poukázala také na možnost znovuobnovení trestního stíhání proti stěžovatelce, pokud by s nimi volně disponovala, neboť dle jejího názoru trestní stíhání proti zůstaviteli E. S. bylo zastaveno, protože s nimi nemohl disponovat. Dále poukázala jako na neskutečné tvrzení soudu o tom, že i tehdy platné právní předpisy poskytovaly ochranu osobnímu a soukromému vlastnictví s tím, že pokud soudy zaujímají toto stanovisko, jsou restituční zákony zbytečné, neboť vlastně i tehdejší režim dostatečně jednotlivce ochraňoval. Dále uvedla, že aktiva byla sice vyšší než pasiva, ale že hodnota aktiv představovaná hodnotou obrazů byla problematická, zatímco hodnota pasiv velice reálná. Poté popřela tvrzení, že by někdy uvedla, že dědictví odmítla, protože nemohla zaplatit dědickou daň, s tím, že jde o

Nahrávám...
Nahrávám...