dnes je 6.10.2022

Input:

Nález 87/1995 SbNU, sv. 4, K obsahu a ochraně vlastnického práva;

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, nález č. 87

II. ÚS 190/94

K obsahu a ochraně vlastnického práva
K pojmu „dobré mravy“ z hlediska ústavněprávního

1. Dispoziční právo vlastnické lze výjimečně omezovat zákonem; takové omezení musí respektovat zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

2. Na základě ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. Uvedený postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu České republiky (II. senátu) ze dne 20. prosince 1995 sp. zn. II. ÚS 190/94 ve věci ústavní stížnosti M. J., ing. P. J. a ing. K. J. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8. 9. 1994 sp. zn. 21 Co 153/94 o vyklizení místností po zajištění náhrady.

I. Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 1994 čj. 21 Co 153/94-47 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 1993 čj. 11 C 184/92-32, v napadené části týkající se lhůty k vyklizení nebytových prostor podmíněné co do jejího uplynutí přidělením náhradního bytu vytýkají navrhovatelé Městskému soudu v Praze nesprávný, extenzivní výklad podmínky vyklizení nebytových prostor s odkazem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku zajištěním náhradního bytu.

Dle přesvědčení navrhovatelů zmíněnými rozsudky oba soudy jako orgány veřejné moci nepřípustně zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod navrhovatelů, kteří jsou tak aktivně legitimováni domáhat se ochrany těchto svých práv podle čl. 4 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Jak dále v ústavní stížnosti navrhovatelé rozvádějí, považují postup soudů za zásah do svých základních práv zaručených čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR.

Navrhovatelé konkrétně uvedli, že oběma výše uvedenými rozsudky bylo uznáno, že vedlejší účastník obývá místnosti domu, jehož jsou vlastníky a o které byl spor, bez právního důvodu, protože jako k místnostem nebytovým nemohlo mu k nim po právu vzniknout právo osobního užívání bytu a tedy ve smyslu § 871 odst. 1 občanského zákoníku ani právo nájemní (ač mu byly tyto místnosti přiděleny rozhodnutím ONV v Praze 2 v roce 1983 jako bytová jednotka a byla s ním následně uzavřena dohoda o užívání bytu, přesto, že dle kolaudačního rozhodnutí tyto místnosti nebyly nikdy kolaudovány jako byt). Povinnost k vyklizení předmětných místností však soudy podmínily s odkazem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku zajištěním náhradního bytu, neboť vedlejší účastník místnosti užíval v dobré víře jako prostory bytové, a proto nepřidělení bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy a takový výkon práva navrhovatelů by nepřiměřeně zasahoval do práv a zájmů vedlejšího účastníka.

Extenzivní výklad soudů, který připustil omezení vlastníka domu, v němž jsou vyklizované místnosti, u nichž podle zákona nárok na

Nahrávám...
Nahrávám...