dnes je 15.8.2022

Input:

Nález 82/2004 SbNU, sv. 33, K odůvodnění rozhodnutí o dovolání

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, nález č. 82

I. ÚS 492/03

K odůvodnění rozhodnutí o dovolání

Nelze klást k tíži stěžovatelů, pokud soud ve věci rozhodující při aplikaci platného zákonného ustanovení nerozpozná v dané chvíli neústavnost aplikovaného ustanovení a nepředloží podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky věc Ústavnímu soudu.

Pokud soud své rozhodnutí neodůvodnil alespoň v rozsahu, který by byl v konkrétní věci dostačující z hlediska zachování ústavněprávních kautel v rámci civilního řízení, znamená takové rozhodnutí porušení principu spravedlivého procesu a takové rozhodnutí je de facto nepřezkoumatelné a odporující ústavnímu pořádku České republiky.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 23. června 2004 sp. zn. I. ÚS 492/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. A. P. proti usnesení Nejvyššího soudu z 19. 6. 2003 sp. zn. 30 Cdo 2321/2002, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 6. 2002 sp. zn. 24 Co 101/2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 27. 9. 2001 sp. zn. 17 C 144/99, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 5. 1993 s vedlejším účastníkem a současně uložení povinnosti tomuto vedlejšímu účastníku zdržet se neoprávněných zásahů do stěžovatelčina vlastnického práva.

Výrok

I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2003 č. j. 30 Cdo 2321/2002-272 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně i do principu právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2003 č. j. 30 Cdo 2321/2002-272 se ruší.

III. Vedlejším účastníkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným usnesením bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2002 č. j. 24 Co 101/2002-258, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 9. 2001 č. j. 17 C 144/99-239, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 5. 1993 s vedlejším účastníkem (V. S. - l., s. r. o.) a současně uložení povinnosti tomuto vedlejšímu účastníku zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva stěžovatelky. Z usnesení dovolacího soudu vyplývá, že dovolání stěžovatelky nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Stejně tak dovolací soud neshledal, že by v posuzované věci došlo k naplnění předpokladů přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c)

Nahrávám...
Nahrávám...