dnes je 10.12.2022

Input:

Nález 81/2004 SbNU, sv. 33, K dokazování v trestním řízení; K trestnému činu neoprávněného držení platební karty

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, nález č. 81

IV. ÚS 37/03

K dokazování v trestním řízení
K trestnému činu neoprávněného držení platební karty

Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu).

Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 odst. b) trestního zákona], musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Tvrzení obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že totiž obžalovaní z trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona „museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech“, postrádá jakékoli zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety. Při dokazování v trestním řízení je takovýto způsob argumentace nepřijatelný.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu)* ze dne 17. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03 ve věci ústavní stížnosti V. D. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 18. 9. 2002 sp. zn. 8 To 470/2002 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 25. 6. 2002 sp. zn. 1 T 13/2002, jimiž byli stěžovatel a spoluobžalovaný odsouzeni pro trestné činy loupeže a neoprávněného držení platební karty k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu vyhoštění a byla jim uložena povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. září 2002 sp. zn. 8 To 470/2002 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. června 2002 sp. zn. 1 T 13/2002 se zrušují.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel V. D. (v trestním řízení „obžalovaný“) a jeho spoluobžalovaný R. T. byli rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. 1 T 13/2002 odsouzeni pro trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou, a k trestu vyhoštění v trvání pěti let. Obviněným byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) uložena povinnost zaplatit poškozenému J. H. náhradu škody ve výši 6 750 Kč. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel spolu s R. T. dne 7. 12. 2001 kolem 2.15 hod. v P. odtáhli poškozeného J. H. na roh ulic

Nahrávám...
Nahrávám...