Nález 79/2006 SbNU, sv.41, K oprávnění okresního státního zástupce podat ústavní stížnostK právu na zákonného soudce
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 41, nález č. 79
I. ÚS 182/05
K oprávnění okresního státního zástupce podat ústavní stížnost
K právu na zákonného soudce
V dané věci byla relevantní skutečnost, že navrhovatelka byla okresní státní zástupkyní okresního státního zastupitelství, což je orgán veřejné moci. Ústavní soud reflektoval to, že orgány veřejné moci - obecně vzato - nemusí vždy v konkrétním právním vztahu jako orgány veřejné moci vystupovat. Není tedy možné - v případech podání ústavní stížnosti orgánem veřejné moci - omezit se na pouhé obecné hodnocení tohoto orgánu jako orgánu veřejné moci, nýbrž je nutno zkoumat jeho postavení vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci.
Rozhodující tedy bylo v této souvislosti vymezit pojem veřejná moc. Tento pojem Ústava České republiky nedefinuje; proto k jeho obsahovému ohraničení přistoupil Ústavní soud ve své judikatuře, ve které se přiklonil k tzv. mocenské teorii. Již Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky konstatoval, že veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, se nenachází v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu. Veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro určení, zda jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, zda tedy může stát do těchto práv a povinností zasahovat. (nález č.3/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Ústavní soud na takové pojetí veřejné moci ve své judikatuře výslovně navázal [srov. např. sp. zn. II. ÚS 75/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 3) a další]. Ústavní soud tak konkludoval - ve smyslu předchozí judikatury - že veřejná moc je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, přičemž subjekt, o jehož právech a povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, není v rovném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí na vůli tohoto subjektu nezávisí.
Ústavní soud tedy konstatuje - na základě výše uvedeného - že stát prostřednictvím svých orgánů může podat ústavní stížnost pouze tehdy, jestliže v daném právním vztahu nevystupoval jako nositel veřejné moci, tedy ve vrchnostenském postavení, v němž byl nadán autoritativním oprávněním.
Ústavní soud poukazuje na prvním místě na to, že okresní státní zástupkyně, která za stát jednala, byla oprávněna toliko předmětné kárné řízení vyvolat, tj. podat návrh na zahájení kárného řízení [ustanovení § 13i zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen ZSZ) a ustanovení § 8 odst. 1 a 3 písm. d) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen ZŘSSZ)]. Kárná…