dnes je 13.8.2022

Input:

Nález 59/2004 SbNU, sv. 33, K rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění z vazby

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, nález č. 59

IV. ÚS 385/03

K rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění z vazby

Rozhodující soudy přisuzovaly usnesením, jimiž bylo rozhodováno o žádostech obviněných o propuštění z vazby, resp. o stížnostech proti zamítnutí těchto žádostí, kvalitu rozhodnutí plnohodnotně suplujících rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 6 ve spojení s odstavcem 4 trestního řádu, jímž soud rozhoduje o ponechání obviněného ve vazbě (či jeho propuštění na svobodu). Těmto závěrům nelze podle přesvědčení Ústavního soudu přisvědčit.

Zásadně platí, že Ústavní soud není povolán k pouhé akademické konstataci existence protiústavního zásahu. V dané věci však Ústavní soud považuje výrok nálezu za zcela souladný s posláním Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)], jehož soudci jsou povinni chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana (čl. 85 odst. 2 Ústavy). V době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel držen ve vazbě nezákonně a protiústavně, přičemž nápravy tohoto stavu se marně domáhal v rámci soustavy obecných soudů; proto jedinou jeho možností, jak se domoci ochrany svého základního práva, zůstala ústavní stížnost, přičemž její petit správně požadoval kromě konstatování protiústavní nečinnosti soudu i zákaz a příkaz tomuto soudu adresovaný. Odpadl-li v průběhu řízení důvod k zakazovacímu a přikazovacímu výroku, nemůže to být v dané konkrétní vazební věci důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti v její zbývající části; takový postup odpírající stěžovateli přístup k Ústavnímu soudu jen na základě později nastalé a v podstatě nahodilé skutečnosti považoval by Ústavní soud za nepřijatelnou rezignaci na plnění právě těch úkolů, které mu Ústava svěřuje. Autoritativní výrok tohoto nálezu není jen výrokem akademickým, neboť může mít pro stěžovatele právní význam.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 21. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 385/03 ve věci ústavní stížnosti S. K. proti nečinnosti Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 12/2002.

Výrok

I. Městský soud v Praze porušil svou nečinností ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 12/2002 spočívající v nerozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu dle § 71 odst. 6, odst. 4 trestního řádu v době od 29. 11. 2002 do 15. 7. 2003 základní práva stěžovatele ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. V části požadující, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal mu propustit jej z vazby na svobodu, se řízení o ústavní stížnosti zastavuje.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel postup Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 12/2002 s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 5 odst. 1

Nahrávám...
Nahrávám...