Nález 42/1999 SbNU, sv.13, K dokazování v trestním řízení před odvolacím soudem
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 42
I. ÚS 425/97
K dokazování v trestním řízení před odvolacím soudem
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při hodnocení důkazů nedošlo k porušení Ústavy České republiky, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod nebo mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy České republiky.
Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 60) není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§ 263 odst. 6 trestního řádu). Je-li rozsudek odvolacího soudu přesvědčivý, zabývá-li se v něm soud podrobně skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral, a vypořádal-li se odpovídajícím způsobem s důvody, proč nevyhověl návrhům obhajoby na výslech svědků a provedení dalších důkazů, nebyl neprovedením navrhovaných důkazů porušen zákon a zásady spravedlivého procesu.
Nález
Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 17. března 1999 sp. zn. I. ÚS 425/97 ve věci ústavní stížnosti V. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 10. 9. 1997 sp. zn. 8 To 48/97, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze a stěžovatel byl uznán vinným trestným činem znásilnění a trestným činem vraždy, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deset a půl roku a bylo mu uloženo ochranné ústavní léčení.
I. Výrok
Návrh se zamítá.
II. Odůvodnění
1. Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 48/97 ze dne 10. 9. 1997, kterým byl v celém rozsahu zrušen odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1997 č. j. 8 T 40/96-917 a obžalovaný (stěžovatel) byl uznán vinným z trestných činů znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku ve věznici s ostrahou a bylo mu taktéž uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavní právo na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále bylo tímto rozhodnutím porušeno ústavní právo stěžovatele zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava), podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rovněž byl podle názoru stěžovatele porušen čl. 95 Ústavy, v prvém odstavci, věta před středníkem, dle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem, a to v návaznosti na § 259 odst. 3 trestního řádu, podle něhož může odvolací soud rozsudkem sám rozhodnout ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí…