dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 42/1998 SbNU, sv. 10, K závaznosti nálezů Ústavního soudu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, nález č. 42

III. ÚS 425/97

K závaznosti nálezů Ústavního soudu

Otázka závaznosti nálezů Ústavního soudu, navzdory tomu, že představuje conditio sine qua non ústavního soudnictví, přináší za současného právního stavu nemálo obtíží. Problémy spojené s jejím výkladem, zejména a především ve vztahu k jurisdikci obecných soudů kteréhokoli stupně, zůstávají - v teorii i praxi - stále nevyjasněny z řady příčin; patří k nim nekonzistentnost samotných procesních předpisů (v obou odvětvích obecné justice), které - přes četná upozornění - s jurisdikcí (a kasační pravomocí) Ústavního soudu nepočítají a pro případ zrušení rozhodnutí obecného soudu nálezem Ústavního soudu přímý procesní postup pro následující řízení nestanoví. Obdobně nezcela jasná dikce Ústavy - co do závaznosti ústavních nálezů - vyvolává sporné otázky kupříkladu co do důsledků, ne sice těch, které jsou dány výrokem nálezu, ale těch, které vyplývají z jeho odůvodnění a pod. Podle přesvědčení Ústavního soudu však všechny naznačené sporné problémy dotýkají se výlučně tzv. absolutní závaznosti nálezů Ústavního soudu, nikoli ale závaznosti, která se týká konkrétní a Ústavním soudem již posouzené (rozhodnuté) věci (materie); vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a je tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně takového, který by - in eventum - měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 2. dubna 1998 sp. zn. III. ÚS 425/97 ve věci ústavní stížnosti J. Ch. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 9. 10. 1997 sp. zn. 2 Tzn 10/96 o stížnosti pro porušení zákona ve věci trestného činu vyhýbání se výkonu civilní služby.

I. Výrok

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. října 1997 sp. zn. 2 Tzn 10/96 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a za podmínek stanovených zákonem (§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.) napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 1997 (ve věci označeného soudu sp. zn. 2 Tzn 10/96) a tvrdil, že tímto rozhodnutím, proti němuž není dalšího opravného prostředku, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a to - mimo jiné - tím, že Nejvyšší soud při projednání stížnosti pro porušení zákona podané v jeho prospěch ministryní spravedlnosti (§ 266 odst. 1 trestního řádu) se neřídil právním názorem vyloženým v téže věci nálezem Ústavního soudu ze dne 20. března 1997 (I. ÚS 184/96) a po zrušení svého předchozího rozsudku (ze dne 25. dubna 1996)

Nahrávám...
Nahrávám...