dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 33/2001 SbNU, sv. 21, K zásadě „in dubio pro reo“ a k dokazování v odvolacím řízení trestním

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 21, nález č. 33

I. ÚS 387/2000

K zásadě „in dubio pro reo“ a k dokazování v odvolacím řízení trestním

Za situace, kdy proti sobě stojí protikladné výpovědi obžalovaného a poškozeného svědka, vycházely obecné soudy nejen z hodnocení věrohodnosti obou vyslýchaných, nýbrž i z dalších dostupných důkazů, jmenovitě z další svědecké výpovědi, potvrzující jednání obžalovaného před vlastní trestnou činností a podporující tak nepřímo i usvědčující výpověď poškozeného svědka.

Neprovedení dalších důkazů nalézacím soudem, za současného uznání viny stěžovatele, by znamenalo porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) jen tehdy, jestliže hodnocení jiných důkazů doposud provedených by nevedlo ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

Vytýká-li odsouzený krajskému soudu jako soudu odvolacímu, že rozhodl v jeho neprospěch bez výslechu svědků, je nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí. Činí tak jen výjimečně a v omezeném rozsahu v případech, které má na mysli § 259 odst. 3 trestního řádu (v souvislosti s uplatněním apelačního oprávnění tohoto soudu); dále se předpokládá dokazování podmiňující rozhodnutí o odvolání v § 263 odst. 6 trestního řádu, vyžaduje-li to důkazní situace.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 20. února 2001 sp. zn. I. ÚS 387/2000 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, z 26. 5. 2000 sp. zn. 31 To 279/2000, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze 4. 4. 2000 sp. zn. 2 T 90/2000, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Dne 28. 6. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 7. 7. 2000, jímž stěžovatel J. H. brojí proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 26. 5. 2000 sp. zn. 31 To 279/2000.

Z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“).

1. Navrhovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 4. 2000 sp. zn. 2 T 90/2000 pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a to jako zvlášť nebezpečný recidivista (§ 42 odst. 1 tr. zák.) k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu nalézacího dopustil tím, že dne 3. 12. 1999, poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu předchozího trestu uloženého mu za loupež, v poledních hodinách ve vchodu domu č. p. 207/18 v O. ulici v L. napadl poškozeného Ing. R. V. tak, že mu nohou zabránil zavřít dveře, přiložil mu ke krku a k obličeji nůž a požadoval vydání částky 150 000 Kč. Vzhledem k obraně poškozeného došlo

Nahrávám...
Nahrávám...