Nález 28/2006 SbNU, sv.40, K závěrům Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, nález č. 28
II. ÚS 146/04
K závěrům Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení
Dovolací soud tím, že své rozhodnutí, pokud jde o výrok II., založil na skutečnosti, jež nejenže nemá oporu ve spisovém materiálu, nýbrž je s ním dokonce v příkrém rozporu, porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jí svým postupem svévolně odepřel kompenzaci nákladů, na niž má za splnění podmínek uvedených v § 142 odst. 1 občanského soudního řádu zákonný nárok. Tímto postupem Nejvyšší soud současně neoprávněně zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť v důsledku jeho rozhodnutí byl majetek stěžovatelky zmenšen o náklady vzniklé v průběhu dovolacího řízení, jejichž náhrada by jí jinak náležela.
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu* složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 31. ledna 2006 sp. zn. II. ÚS 146/04 ve věci ústavní stížnosti G. F., a. s., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 1063/2003-142, jímž bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Výrok
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 1063/2003-142 se ve výroku označeném II. zrušuje.
Odůvodnění
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 3. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 1063/2003-142, jímž bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka se domnívala, že Nejvyšší soud pochybil, když jí nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení s odůvodněním, že jí v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Dovolací soud měl zohlednit, že se stěžovatelka na základě výzvy Okresního soudu v Prostějově ze dne 30.4. 2003 k podanému dovolání vyjádřila, a to prostřednictvím svého právního zástupce. Stěžovatelce tak vznikly náklady právního zastoupení, jež jí měly být s ohledem na skutečnost, že byla v dovolacím řízení zcela úspěšná, dovolacím soudem přiznány. Výrok II. napadeného rozhodnutí se tak ocitl ve zjevném rozporu se skutečným stavem věci, a to i přesto, že stěžovatelka ve svém vyjádření k dovolání výslovně požadovala, aby byla dovolatelce, paní Z. P. (dále jen „vedlejší účastnice“), uložena povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
Rozhodnutím Nejvyššího soudu, který v dovolacím řízení zcela úspěšné stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení, bylo dle názoru stěžovatelky porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního…
