dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 26/2003 SbNU, sv. 29, K prokazování trestného činu zanedbání povinné výživy

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 29, nález č. 26

II. ÚS 187/02

K prokazování trestného činu zanedbání povinné výživy

Při prokazování trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) jsou orgány činné v trestním řízení povinny posuzovat, do jaké míry a v jaké výši byl povinný schopen platit výživné. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v době, kdy neplnil vyživovací povinnost, bez příjmů, bylo třeba prokázat, že měl možnost získat zaměstnání. Dle názoru Ústavního soudu v tomto směru dokazování bylo provedeno nedostatečným způsobem. V průběhu trestního řízení nebyly opatřeny potřebné důkazy pro závěr, že stěžovatel měl možnost si opatřit finanční prostředky, a to zvláště za situace, kdy byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy spáchaným úmyslně. Navíc v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou vyhodnoceny všechny provedené důkazy.

Předmětem útoku u trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. je osoba nebo osoby, vůči nimž má pachatel zákonnou vyživovací povinnost. Těmito osobami jsou v přezkoumávaném případě dvě stěžovatelovy dcery. Jestliže pachatel neplní svou vyživovací povinnost k více dětem, je dle ustálené judikatury pro posouzení, zda jde o jeden trestný čin nebo více trestných činů, rozhodující počet výchovných prostředí, ve kterých se tyto děti nacházejí. Pokud je více dětí ve výchově a výživě u jedné osoby, např. u matky, a povinná osoba neplní vůči nim vyživovací povinnost, jde o jeden trestný čin podle § 213 tr. zák. V daném případě byly obě stěžovatelovy dcery svěřeny do výchovy a výživy matce, takže pokud stěžovatel ve shodné době neplnil vůči oběma vyživovací povinnost, dopustil se pouze jednoho trestného činu zanedbání povinné výživy, přičemž je nerozhodné, že vyživovací povinnost u jedné z dcer skončila dříve než u dcery druhé. Doba neplnění vyživovací povinnosti vůči každé z dcer by samozřejmě musela být ve výroku rozsudku (i obžaloby) konkretizována.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 25. února 2003 sp. zn. II. ÚS 187/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. F. proti usnesení Krajského soudu v Praze z 12. 12. 2001 sp. zn. 12 To 496/2001, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami z 15. 10. 2001 sp. zn. 4 T 63/2001, kterým byl stěžovatel uznán vinným třemi úmyslnými trestnými činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku.

Výrok

Rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 10. 2001 sp. zn. 4 T 63/2001 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. 12 To 496/2001 se zrušují.

Odůvodnění

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 27. 3. 2002 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 10. 2001 sp. zn. 4 T 63/2001 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. 12 To 496/2001, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto

Nahrávám...
Nahrávám...