dnes je 19.5.2024

Input:

Nález 220/2006 SbNU, sv. 43, K trestněprávní zásadě zákazu reformatio in peius

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 43, nález č. 220

II. ÚS 544/05

K trestněprávní zásadě zákazu reformatio in peius

Za porušení práva obžalovaného na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, lze pokládat okolnost, že odvolací soud jednající výhradně z podnětu odvolání obžalovaného doplní skutkovou větu ve výroku o vině tak, aby podpořil závěr o vině obžalovaného, přičemž se nejedná o doplnění či upřesnění skutkových okolností, které charakterizují subjektivní stránku, nýbrž o obecné vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu, bez návaznosti na skutkové okolnosti.

Shora popsaný postup odvolacího soudu je porušením zásady zákazu reformationis in peius, zakotvené v ustanovení § 259 odst. 4 trestního řádu.

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 7.prosince 2006 sp. zn. II. ÚS 544/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. P. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6Tdo 1190/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5To 1/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp.zn. 43 T 5/2001, jimiž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání a stěžovatel byl uznán vinným organizátorstvím trestného činu podvodu.

Výrok

I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004 se ve vztahu ke stěžovateli ruší.

II. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001 se odmítá.

Odůvodnění

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností, co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, označených v záhlaví tohoto nálezu, a to s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že i poslední rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rovněž na nesprávném hmotněprávním posouzení, a dovozuje, že nebyl prokázán jeho úmysl vztahující se k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, neboť dokazováním nebylo prokázáno, že by někdo z obviněných již v době uzavření úvěrové smlouvy jednal v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit vůbec nebo ve smluvené lhůtě či jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a tím uvedl zapůjčitele v omyl, aby sám sebe nebo jiného ke škodě majetku zapůjčitele obohatil. Podle názoru stěžovatele naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu jeho jednáním nebylo prokázáno.

Dále stěžovatel polemizuje se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a namítá, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu. Za zásadní považuje otázku, zda Realitbanka, a. s., (dále jen „Realitbanka“) byla natolik likvidní, aby bylo možné ve lhůtě splatnosti úvěr

Nahrávám...
Nahrávám...