dnes je 6.10.2022

Input:

Nález 214/2005 SbNU, sv. 39, K poučovací povinnosti soudů o opravném prostředku; Ke lhůtě pro podání dovolání

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 39, nález č. 214

II. ÚS 161/04

K poučovací povinnosti soudů o opravném prostředku
Ke lhůtě pro podání dovolání

Dovolací soud tím, že za účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tedy po dni 1. 1. 2001, aplikoval § 240 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, aniž by přihlédl k tomu, že stěžovatel nebyl o možnosti podat dovolání odvolacím soudem řádně poučen, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud byl s ohledem na kautely spravedlivého procesu za této situace povinen analogicky aplikovat ustanovení § 240 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001.

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu* složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného- ze dne 25. listopadu 2005 sp. zn. II. ÚS 161/04 ve věci ústavní stížnosti V. Ř. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003 č. j. 30 Cdo 2379/2002-160, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro opožděnost.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 12. 2003 č. j. 30 Cdo 2379/2002-160 se zrušuje.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 3. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo pro opožděnost odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2002 č. j. 12 Co 542/2002-138.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen„Listina“) a současně i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel uvedl, že Krajský soud v Brně (dále též jen „krajský soud“) jej ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2002 č. j. 12 Co 542/2002-138 v rozporu s § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), a čl. 36 odst. 1 Listiny nepoučil o možnosti podat dovolání, a to za situace, kdy stěžovateli tento mimořádný opravný prostředek bezpochyby náležel, neboť přípustnost dovolání byla založena ustanovením § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, a nebyla tak vázána na stanovisko soudu či jinou okolnost. Rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci 30. 9. 2002, přičemž stěžovatel podal své dovolání prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči dne 8. 11. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001. Nejvyšší soud se dovoláním věcně nezabýval a odmítl je jako opožděné, když nepřihlédl k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany krajského soudu ani k nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994 sp. zn. III. ÚS 65/93 (Sbírka

Nahrávám...
Nahrávám...