dnes je 11.11.2024

Input:

Nález 2/2000 SbNU, sv.17, K právní kontinuitě mezi dnešní Českou stranou sociálně demokratickou a poválečnou Československou sociální demokracií

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 17, nález č. 2

III. ÚS 462/98

K právní kontinuitě mezi dnešní Českou stranou sociálně demokratickou a poválečnou Československou sociální demokracií

Názoru obecného soudu, že dnešní „ČSSD je sice ideovým pokračovatelem Československé sociální demokracie, nicméně není jejím pokračovatelem právním“, Ústavní soud nepřisvědčil.

Mimořádnost politické situace nastalé ve státě po únoru 1948 a - posuzováno kritérii ústavnosti - její v demokratických mechanismech nepředstavitelná ústavní petrifikace (čl. 4 ústavního zákona č. 100/1960 Sb.) a v neposlední řadě také svévolný a od vlastního právního režimu začasté odtržený výkon státní moci (srov. § 1 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody) pro svou váhu a význam - na rozdíl od obecných soudů uchýlivších se k rigoróznímu výkladu pozitivního práva - nedovolují Ústavnímu soudu, aby je přehlédl.

Jestliže mocenským zvratem z února 1948 došlo v čsl. státě k situaci, kdy KSČ se stala nejen politickým hegemonem, ale postupně jako taková zmocnila se i samotného státu a, vytvořivši v duchu své ideologie vlastní [spíše však z VKS(b), příp. z KSSS importovaný] jeho „lidovědemokratický“ model, mocensky vytěsnila z politického a státního ústrojenství jeden ze základních aspektů politického uspořádání demokratického státu, dle něhož „každá politická strana již pojmově předpokládá existenci alespoň jedné protistrany, a v němž již proto nemůže být za stranu pokládána politická skupina, která došedši k moci, vyloučí existenci všech ostatních stran“ (Weyr), jde ústavně o tak mimořádně závažnou nejen politickou, právní, ale - a to především - neobvyklou ústavní situaci, že pro pozdější nápravu důsledků z této mimořádnosti plynoucích nelze vystačit s obvyklou aplikací pozitivního práva; řečeno jinými slovy, jestliže se mocenským zvratem stanou ve státě z politických odpůrců jedné politické strany nepřátelé samotného státu a jestliže podle toho tato strana s nimi také zachází, a konečně jestliže stát sám jak v jednotlivých složkách, tak ve svém celku nabude podoby a charakteru státu totalitního, nelze poraženým politickým odpůrcům obecně upřít právo na to, aby - zpravidla mimo dosah mocenských orgánů totalitního státu - v přiměřené organizační formě a způsobem, které jim poměry dovolí, usilovali o dosažení statu quo ante.

Tento základní teoretický předpoklad a nepominutelný atribut ústavnosti nebylo možno opomenout.

Jestliže se části politické reprezentace ve vlasti násilně potlačené politické strany po obtížích a rozmíškách obvyklých v případech exilové činnosti podařilo tuto stranu ustavit v zahraničí, a jestliže se jí posléze podařilo navázat a udržovat rozličné mezinárodní vztahy jako mimo mocenskou sféru SSSR uznávané politické straně, je zřejmé, že v této činnosti (obdobně jako ve vlastní činnosti politické) vystupovala tato exilová politická strana v rozličných vztazích jako samostatný nejen politický, ale současně i jako právní subjekt, jemuž by v intencích tehdy platného vnitrostátního práva bylo třeba přiznávat ve smyslu nauky a shodné jurisdikce obecných soudů z doby

Nahrávám...
Nahrávám...