dnes je 5.12.2022

Input:

Nález 170/2001 SbNU, sv. 24, K interpretaci a aplikaci restitučních právních norem

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, nález č. 170

IV. ÚS 379/01

K interpretaci a aplikaci restitučních právních norem

Ústavní soud se k interpretaci restitučních právních norem týkajících se vydání pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, vyjádřil již dříve, např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/98, ÚS, sv. 13, č. 48, vyhlášeném pod č. 83/1999 Sb., a nálezech sp. zn. IV. ÚS 545/98, ÚS, sv. 14, č. 77, a sp. zn. I. ÚS 118/98, ÚS, sv. 14, č. 84. Z nálezu pléna Ústavního soudu lze vyvodit právní závěr, že je v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vykládán tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 12. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 379/01 ve věci ústavní stížnosti dr. Ing. F. B. a V. B. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 3. 2001 sp. zn. 28 Cdo 2553/99, 28 Cdo 2556/99 a 28 Cdo 2559/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze 30. 4. 1998 sp. zn. 22 Co 512/97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 24. 3. 1997 sp. zn. 16 C 151/91 ohledně určení vlastnictví, dohody o vydání pozemků a nákladů řízení.

I. Výrok

1. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001 č. j. 28 Cdo 2553/99-571, 28 Cdo 2556/99-571 a 28 Cdo 2559/99-571 se ve výroku I., pokud se týká zamítnutí dovolání V. B., zrušuje.

2. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998 č. j. 22 Co 512/97-434 se ve výroku, jímž byl změněn výrok ve věci samé ad IV) rozsudku soudu I. stupně, pokud se týká zamítnutí žaloby V. B. na vydání ideální poloviny pozemků v rozsudku blíže označených, a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení, jímž byl změněn výrok ad VI) rozsudku soudu I. stupně, a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení o tom, že druhá žalobkyně a žalovaní nemají navzájem právo na náhradu nákladů, zrušuje.

3. V ostatním se ústavní stížnost odmítá.

II. Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001 č. j. 28 Cdo 2553/99-571, 28 Cdo 2556/99-571 a 28 Cdo 2559/99-571, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998 č. j. 22 Co 512/97-434 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 3. 1997 č. j. 16 C 151/91-283, kterými bylo rozhodnuto o určení vlastníka a o uzavření dohody o vydání nemovitostí, stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť neinterpretovaly ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 239 odst. 2 a § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ústavně konformním způsobem a nevypořádaly se dostatečně se skutkovou a právní argumentací

Nahrávám...
Nahrávám...