Nález 136/2006 SbNU, sv.42, K rozhodování obecných soudů o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 42, nález č. 136

I. ÚS 85/04

K rozhodování obecných soudů o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím

Otázkou nároku na náhradu imateriální újmy jako součásti náhrady škody, jejíž rozsah je v obecné rovině formulován v ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 98, vyhlášen pod č. 265/2005 Sb.). Přitom dospěl k závěru, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy takový výklad neumožňuje, avšak nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a 13 občanského zákoníku. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody.

Tyto závěry vyplývající z nálezu pléna Ústavního soudu je však třeba korigovat v oblasti náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci konstruován nejen v oblasti jednoduchého práva, ale též Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 5, který je ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu České republiky a kterého je třeba použít přednostně před zákonem.

Bez ohledu na to, jakým způsobem s obsahem institutu náhrady škody pracuje domácí zákonodárce, judikatura obecných soudů i soudu Ústavního, případně domácí civilistická doktrína, v oblasti vnitrostátní aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba vyjít z pojmu náhrady škody tak, jak s ním operují národní evropské ústavní soudy a nejvyšší soudy, z jejichž judikatury vyrůstá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pokud jde specificky o deliktní odpovědnost státu za omezení osobní svobody, a tedy vztah domácího deliktního civilního práva a čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je situace v jednotlivých evropských státech taková, že klasická dogmatika civilněprávních institutů ustoupila přímému působení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který je vykládán národními soudy zcela autonomně. Tento svůj postoj Ústavní soud odůvodňuje i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který setrvale judikuje, že instituty Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohou mít zcela autonomní obsah a rozsah nezávislý na jejich právní kvalifikaci vyplývající z vnitrostátního práva.

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 ve věci ústavní stížnosti J. Ch. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003 sp.zn. 25 Cdo 1727/2003, Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002 sp. zn. 22 Co 421/2002 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. 14 C 113/2001, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu škody.