dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 118/2004 SbNU, sv. 34, K odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 34, nález č. 118

III. ÚS 511/03

K odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu postrádalo odůvodnění, je třeba takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, a tedy stojící v rozporu s principy právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky), principem rovnosti (čl. 1 Listiny základních práv a svobod) a právem stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Ostatně skutkově i právně zcela shodná problematika byla již Ústavním soudem za účasti téhož účastníka řízení (Nejvyššího soudu) řešena nálezem ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/02 ze dne 1. 3. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 30), v níž se Ústavní soud postavil na obsahově shodné stanovisko.

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 20. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 511/03 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti usnesení Nejvyššího soudu z 26. 8. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1979/2002, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 6. 2. 2002 sp. zn. 25 Co 380/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 2. 5. 2001 sp. zn. 7 C 230/2000, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že zemřelý zůstavitel J. S. byl ke dni své smrti vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, a návrhu na zrušení § 243c odst. 2 občanského soudního řádu.

Výrok

I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. 22 Cdo 1979/2002 se zrušuje.

II. Návrh na zrušení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“), napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci pravomocné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 (22 Cdo 1979/2002-101) a tvrdil, že postupem tohoto soudu došlo k porušení jeho základních práv obsažených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 8. 2003 (22 Cdo 1979/2002-101) odmítl dovolání stěžovatele, které směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2002 (25 Co 380/2001-57), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2001 (7 C 230/2000-39). Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že dne 17. 7. 1988 zemřelý zůstavitel J. S., nar. 7. 11. 1911, byl ke dni své smrti vlastníkem v žalobě označených nemovitostí v k. ú. a obci K. Nejvyšší soud ve svém usnesení konstatoval, že dovolání odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Ústavní stížností napadené usnesení nebylo podle § 243c odst. 2 o. s. ř. odůvodněno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že mu nejsou zřejmé důvody, na

Nahrávám...
Nahrávám...