dnes je 10.8.2022

Input:

Nález 109/2002 SbNU, sv. 27, K opomenutým důkazům; K tzv. překvapivým rozhodnutím

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, nález č. 109

I. ÚS 113/02

K opomenutým důkazům
K tzv. překvapivým rozhodnutím

Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - „ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal“. „Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 občanského soudního řádu (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost“ (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51 obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65, nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, sv. 22, str. 19, nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, sv. 21, str. 153).

Uplatněnou námitku promlčení nelze stricto sensu označit za opomenutý „důkaz“. Citovaný právní názor lze však obdobně použít i na daný případ, jelikož jeho podstata spočívá v tom, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi důkazy a rovněž i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Ústavní soud proto usuzuje, že pokud se odvolací soud uplatněnou námitkou promlčení vůbec nezabýval, zatížil tak svoje rozhodnutí protiústavní vadou.

Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, podle níž se jedná o překvapivost rozhodnutí tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. „Tak je tomu i tehdy, kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů z těchto zjištění vycházejících, a (rozhodl) sám bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil účastníkovi řízení vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci, odepřel mu tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“ (nález sp. zn. IV. ÚS 544/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 75; obdobně

Nahrávám...
Nahrávám...