Nález 10/2002 SbNU, sv. 25, K řádnému odůvodnění soudního rozhodnutí; K hodnocení důkazů v trestním řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 25, nález č. 10

III. ÚS 532/01

K řádnému odůvodnění soudního rozhodnutí
K hodnocení důkazů v trestním řízení

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 a § 134 odst. 2 trestního řádu).

Uvedená ustanovení § 125 a § 134 odst. 2 trestního řádu nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.

Výpověď obviněného, resp. svědka se skládá z řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověřením té části tvrzení, kterou lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi.

Jakkoli je Ústavní soud ve své konstantní judikatuře veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů, vzhledem ke kumulaci řady vytýkaných okolností, jež ve svém souhrnu a intenzitě odůvodňují konstatování o vybočení z rámce kautel spravedlivého procesu, dospěl v této věci Ústavní soud k závěru o dotčení stěžovatelových základních práv a svobod plynoucích z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01 ve věci ústavní stížnosti Y. B. proti usnesení Městského soudu v Praze z 1. 6. 2001 sp. zn. 6 To 224/2001 o zamítnutí odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 z 6. 4. 2001 sp. zn. 24 T 15/2001, jímž byl stěžovatel spolu s dalším obviněným uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákona, za což byl každému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a stěžovateli byl…