dnes je 26.6.2019
Input:

Informovaný souhlas

7.6.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

13
Informovaný souhlas

JUDr. Magda Václavíková, Mgr. David Zahumenský, JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M.

I. Úvod

Vyhledá-li pacient pomoc ve zdravotnickém zařízení, právo jednak požaduje po zdravotnících, aby mu poskytli kvalifikovanou péči z medicínského hlediska, jednak jim stanoví též povinnost předem informovat pacienta o všech plánovaných úkonech a vyžádat si jeho souhlas.

V současnosti je oblast informovaného souhlasu a s tím spojeného práva pacienta být poučen o plánovaném zákroku jednou z nejčastěji diskutovaných oblastí medicínského práva.

Zde se nejvíce projevuje změna v chápání vztahu mezi lékařem a pacientem z paternalistického typu, kdy pacient byl pouhým pasivním příjemcem lékařské péče, na moderní, kooperativní typ, kdy se pacient na volbě péče spolupodílí a bez jeho vůle nemůže být žádný zákrok proveden.

Mnozí kritici napadají tyto nové právní zásahy jako narušení vztahu důvěry mezi lékařem a pacientem a jeho nahrazení neosobním vztahem klienta a poskytovatele služby.

Je otázkou, zda je právo informovaného souhlasu příčinou narušení vztahu důvěry nebo jeho důsledkem; tvrdí se, že práva pacientů obecně vznikla jako reakce na stále více neosobní, technický charakter poskytování medicínské péče. V každém případě je institut informovaného souhlasu se zákrokem skutečností, která je nyní v našem právním řádu pevně zakotvena.

Právní úprava

Nejdůležitějšími prameny práva informovaného souhlasu jsou:

a) Úmluva o lidských právech a biomedicíně, publikovaná pod č. 96/2001 Sb. m. s., zejména články 5 až 9; tato úmluva obsahuje základní úpravu informovaného souhlasu, ze které další předpisy vycházejí. Vzhledem k tomu, že Úmluva o biomedicíně (dále jen Úmluva) spadá pod režim čl. 10 Ústavy, má přednost před zákonem a je přímo aplikovatelná,

b) zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách („ZZS”), zejména § 28 a násl. a zejména pak § 34,

c) zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („NOZ”), § 93 a násl.,

d) vyhláška č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci.

Pro některá medicínská odvětví je informovaný souhlas definován specificky, se zpřísněnými zárukami, například pro oblast:

a) asistované reprodukce (zákon č. 373/2011 Sb.),

b) sterilizace (zákon č. 373/2011 Sb.),

c) transplantací (zákon č. 285/2002 Sb.) apod.

Důležitým předpisem s přímou i podpůrnou platností pro oblast informovaného souhlasu je též zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který v § 93 a násl. přímo stanovuje pravidla zásahu do integrity a dále upravuje:

a) náležitosti souhlasu jakožto právního jednání a

b) odpovědnost za protiprávní provedení zákroku bez řádného souhlasu pacienta.

Obecně tedy v otázkách souhlasu se zdravotními službami, které nejsou upraveny jinými speciálními předpisy, stojí v současné době bok po boku zákon o zdravotních službách a občanský zákoník (ten nově obsahuje vlastní úpravu zásahů do integrity). Na rozdíl od předchozího občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., totiž upravuje nyní platný občanský zákoník mnohé právní vztahy týkající se vzájemných práv a povinností poskytovatelů zdravotních služeb a pacientů, případně osob pacientům blízkých. Tento duplicitní stav je nutno řešit výkladovým pravidlem, podle něhož pravidlo speciální „ruší” pravidlo obecné. Zákon o zdravotních službách ve většině situací obsahuje pravidla speciální, a proto se jeho text zpravidla použije přednostně. Tuto skutečnost potvrzuje přímo § 9 odst. 2 NOZ, podle kterého soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. Na druhou stranu mohou nastat situace, v nichž přesnější úpravu obsahuje občanský zákoník, a může se proto stát, že pravidlo obsažené v jeho textu se použije přednostně před pravidlem ze zákona o zdravotních službách (viz níže). Vzájemný vztah těchto předpisů je proto nutno řešit nikoliv paušálně, ale v individuálních situacích.

II. Pojem souhlasu

Úmluva o biomedicíně stanoví v § 5, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Z toho lze dovodit pravidlo, že bez souhlasu není možno zákrok provést, zákrok nekrytý souhlasem je tedy nezákonný.

Pokud by tedy kdokoliv prováděl jakýkoliv zákrok na lidském těle bez informovaného souhlasu a proti vůli ošetřovaného kromě případů, kdy toto umožňuje zákon, vystavoval by se nebezpečí trestní odpovědnosti pro trestný čin omezení osobní svobody.

Dále pak v případě hospitalizace pacienta bez jeho informovaného souhlasu, a to bez splnění zákonných podmínek k hospitalizaci bez souhlasu a bez hlášení této hospitalizace soudu by v úvahu připadal trestný čin zbavení osobní svobody.

Kdyby byl pacient poskytovatelem zdravotní služby uveden v omyl a vyslovil by souhlas s určitým postupem na základě tohoto omylu, přičemž při zákroku by byly provedeny ještě další výkony, se kterými nevyslovil tento pacient souhlas, mohlo by se jednat o trestný čin poškození cizích práv.

Pakliže by bylo provedení zdravotních výkonů v rozporu s informovaným souhlasem pacienta, připadala by v úvahu také žaloba na ochranu osobnosti pro porušení přirozených lidských práv, včetně nároku na náhradu nemajetkové újmy.

Samotný informovaný souhlas však nemá jednotně předepsanou žádnou formu, může být tedy učiněn písemně či ústně, případně jiným jednáním, kterým pacient projevuje nepřímo svou vůli dát souhlas k zákroku – záleží na konkrétní situaci a textu zákona, který se k ní váže.

Podle § 45 odst. 2 písm. h) ZZS je však každý poskytovatel zdravotních služeb povinen zpracovat seznam zdravotních služeb, k jejichž poskytnutí je vyžadován písemný souhlas; to neplatí pro poskytovatele zdravotnické záchranné služby, zdravotnické dopravní služby, přepravy pacientů neodkladné péče a lékárenské péče. Nesplnění této povinnosti je přestupkem dle § 117 odst. 2 písm. b) ZZS a podle § 117 odst. 4 písm. d) ZZS lze tento přestupek uložit poskytovateli zdravotních služeb pokutu až do 100 000 Kč.

Dle § 2638 NOZ odst. 1 věty druhé, žádá-li o to ošetřovaný, podá mu poskytovatel vysvětlení v písemné formě. To znamená, že pokud to pacient požaduje, tak i v případech, ve kterých poskytovatel zdravotní služby nevyžaduje informovaný souhlas v písemné formě, musí tento poskytovatel pacientovi vyhovět a poskytnout mu písemně poučení o zamýšleném vyšetření, navrhované péči o zdraví a pacientově zdravotním stavu.

O podání informace pacientovi, a to i tehdy, není-li pořizován informovaný souhlas písemně, je nutné vždy provést záznam do zdravotnické dokumentace, ve kterém musí být uvedeno, který zdravotnický pracovník a kdy informace pacientovi podal a zdali pacient s příslušnými zdravotními výkony a poskytnutím příslušných zdravotních služeb souhlasí.

Ustanovení § 34 odst. 2 ZZS pak stanoví, že písemná forma souhlasu se vyžaduje, pokud tak stanoví jiný právní předpis nebo pokud tak s ohledem na charakter poskytovaných zdravotních služeb určí poskytovatel. Písemnou formu musí podle něj vždy mít souhlas s hospitalizací.

Podle § 96 NOZ, který je v této situaci výjimečně speciálním předpisem k zákonu o zdravotních službách, je vyžadována písemná forma informovaného souhlasu k zásahu do integrity člověka, má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví. Byť jsme se v minulosti s takto explicitním textem zákona nesetkali, operativní a obdobné zákroky, při nichž byla pacientům odstraněna část těla, byly v praxi běžně vykonávány na základě písemného souhlasu (minimálně pro jeho důkazní účely). Podle tohoto ustanovení vyžaduje písemnou formu také i souhlas k lékařskému pokusu na člověku nebo zákroku, který zdravotní stav člověka nevyžaduje, tedy zpravidla k zákrokům kosmetické povahy (to neplatí, jedná-li se o kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné následky).

Písemnou formu dále pro zákroky upravené v jejich textu zpravidla vyžadují zákon o specifických zdravotních službách, transplantační zákon a de facto také zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství.

Souhlas s velmi jednoduchými zákroky naopak může být poskytnut například pouhým gestem, ze kterého nepochybně vyplývá vůle pacienta zákroku se podrobit.

Poznámka:

Např. pacient tím, že nastaví ruku, dává konkludentně souhlas ke změření tlaku; tím, že otevře ústa u zubního lékaře k vyšetření ústní dutiny, projeví svůj souhlas s provedením vyšetření apod. Na druhou stranu by tento konkludentní souhlas sám o sobě neměl být dostačující k zákroku zubního lékaře, který spočívá ve vytrhnutí zubu. Pokud však zubní lékař pacienta poučí, že je s ohledem na provedené vyšetření nutné vytrhnutí zubu, a pacient v reakci na to otevře ústa, lze takový projev vůle pokládat za informovaný souhlas s vytrhnutím zubu. Vždy je tedy nutné vycházet z kontextu a vykládat jednání pacienta v souvislosti s tím, co mu zdravotník právě sdělil nebo jaký navrhl léčebný postup.

Písemná forma musí být též zachována u negativních reversů – nesouhlasu s poskytováním zdravotních služeb, a to i v případě, kdy pro souhlas s poskytnutím odmítané zdravotní služby není předepsána písemná forma. Totéž neplatí o odvolání souhlasu uděleného písemně, který lze odvolat v jakékoliv formě. Ve vztahu k poskytování zdravotních služeb toto pravidlo neplyne z § 97 odst. 1 NOZ, jenž o něm explicitně hovoří, ale je nutno jej interpretovat z § 34 odst. 5 ZZS, který se použije přednostně a implicitně tuto možnost rovněž připouští.

Vzhledem k tomu, že absence informovaného souhlasu činí provedený zákrok protiprávním, doporučuje se písemný souhlas u jakéhokoliv složitějšího zákroku, a to zejména z důvodů forenzních, i když by na něj snad výše uvedená úprava nedopadala.

Informovaný souhlas není okolností vylučující protiprávnost, spíše jednou z podmínek zákroku provedeného v souladu s právem. Pokud je zákrok spojen s nějakými známými riziky, která nelze ani při provedení zákroku lege artis vyloučit, pacient je o těchto rizicích řádně poučen a se zákrokem souhlasí, zbavuje tím poskytovatele zdravotních služeb odpovědnosti, pokud tato rizika nastanou.

V takovém případě pacient nemůže být v případném sporu s poskytovatelem zdravotních služeb úspěšný. Naopak pokud poskytovatel provede zákrok bez souhlasu, souhlas není prokazatelný, případně pokud byla některá rizika zamlčena, pacient na sebe tíži případných komplikací nepřevzal. V takovém případě poskytovatel zdravotních služeb odpovídá i za nepříznivý následek lege artis provedeného zákroku.

Stejná pravidla platí i v případě tzv. negativního reversu, tedy informovaného odmítnutí péče. Pokud právně způsobilý pacient odmítne potřebný zákrok, přestože byl důsledně poučen o zdravotním stavu, potřebě zákrok podstoupit a rizicích spojených s jeho nepodstoupením, lékař neodpovídá za následky této volby pacienta.

To je druhá strana pacientovy autonomie – nejde jen o svobodu rozhodnout, ale též o nutnost nést následky svého rozhodnutí.

1. Nedostatečné (neprokazatelné) poučení => neplatný souhlas 
2. Neexistence (neprokazatelnost, neplatnost) souhlasu => protiprávní zákrok 
– kromě povolených výjimek (např. § 38 odst. 3 ZZS),
– bez ohledu na provedení zákroku lege artis. 
3. Protiprávní zákrok => riziko právní odpovědnosti 

Současně je důležité si uvědomit, že pacient nemůže dopředu platně zbavit lékaře či poskytovatele zdravotních služeb odpovědnosti za případné pochybení.

V zahraničí i v českých podmínkách jsme se setkali s tím, že pacienti podepisují ve formulářích souhlasu s hospitalizací různá prohlášení typu „beru na vědomí, že nemocnice nenese odpovědnost za případný úraz”, „souhlasím s tím, že veškerou odpovědnost nesu sám”, „tímto zbavuji nemocnici veškeré odpovědnosti”, nebo „veškeré nároky z odpovědnosti za škodu na zdraví se zavazuji řešit výhradně mimosoudně”.

Tato prohlášení zpravidla nemají žádný právní význam, neboť pacient se nemůže předem vzdát nároku, který mu teprve vznikne, resp. vyloučit předem platnost ustanovení zákona zabývajících se odpovědností za újmu na zdraví. Taková ustanovení ve formulářích lze považovat za neetická, protože ač nemají žádnou právní závaznost, mohou pacienta jakožto právního laika uvést v omyl, a tím mu způsobit újmu na právech.

Pokud je zákrok učiněn nikoliv v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, možnost pacienta domáhat se náhrady škody pak není vyloučena, a to ani tehdy, pokud výsledkem je poškození zdraví, které bylo uvedeno v poučení jako možné riziko zákroku a pacient s tímto rizikem vyslovil souhlas.

Tím, že toto poškození vzniklo jednáním v rozporu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, poskytovatel zdravotních služeb není zbaven odpovědnosti za takový zákrok a poškozený pacient se může domáhat náhrady újmy na zdraví. Souhlas pacienta tedy není, striktně vzato, okolností vylučující protiprávnost, ale spíše jednou z podmínek zákonnosti zákroku.

Souhlas musí být, stejně jako každý jiný projev vůle, dán svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Souhlas proto není platný, pokud je vůle pacienta jakkoliv ovlivněna. Takovým ovlivněním vůle může být například nátlak rodiny, aby pacient zákrok podstoupil, či přílišné přesvědčování ze strany lékaře či personálu nemocnice.

Vůle pacienta může být dále ovlivněna léčivy, která pacient užívá, nebo která mu byla aplikována v rámci přípravy na operační zákrok; souhlas takového pacienta též nebude platný. Souhlas pacienta je tedy třeba získat ještě předtím, než k ovlivnění jeho vůle dojde.

Poznámka:

V zajímavém, byť právně neřešeném případu z oblasti transplantací se lékaři setkali s potenciální dárkyní, která měla poskytnout ledvinu rodinnému příslušníkovi, souhlas k zákroku udělila, později jej odvolala a po určité době opět poskytla. Lékařům se však situace zdála již podezřelá a podnikli bližší šetření. Přitom zjistili, že ji rodina nutí k podstoupení odběru v zájmu nemocného, byť se dotyčná zákroku podrobit již nechce. Odběr orgánu pochopitelně neprovedli.

Aby se předešlo ovlivnění vůle pacienta, je žádoucí, aby byl souhlas vyžádán v dostatečném předstihu. Pacient musí mít dostatek času na to, aby si mohl dostatečně rozvážit, zda se zákroku za daných podmínek podrobí, či ne. Před složitějším zákrokem je vhodné poskytnout pacientovi dostatek časového prostoru, aby si mohl případně opatřit názor jiného lékaře nebo se poradit s rodinou či blízkým člověkem.

III. Pojem poučení

Právu pacienta na informovaný souhlas se zákrokem odpovídá povinnost zdravotníků pacienta poučit o okolnostech zákroku způsobem pro pacienta srozumitelným, aby mohl odpovědně zvážit, zda zákrok podstoupí. Souhlas není platný, pokud mu nepředchází dostatečné poučení, zejména informace o zdravotním stavu a poučení o alternativách a rizicích.

Poučení, resp. informace podává ošetřující zdravotnický pracovník, který je definován v § 3 odst. 2 ZZS, podle kterého se ošetřujícím zdravotnickým pracovníkem rozumí zdravotnický pracovník, který navrhuje, koordinuje, poskytuje a vyhodnocuje individuální léčebný postup u konkrétního pacienta a koordinuje poskytování dalších potřebných zdravotních služeb.

Jde-li tedy o lékařskou zdravotní péči, pak musí informace vždy podávat lékař. Je-li pacientovi poskytována pouze ošetřovatelská péče, pak informaci podává nelékařský zdravotnický pracovník. Dané informace však nesmí pacientovi poskytnout kterýkoliv lékař nebo nelékařský zdravotnický pracovník, ale pouze ten, kdo je sám způsobilý zdravotní služby, o kterých informuje, pacientovi poskytnout.

Informaci však může poskytnout i zdravotnický pracovník, který ještě není plně způsobilý k samostatnému výkonu povolání, ovšem může samostatně provádět výkony, o nichž informuje, a to v rámci své odborné způsobilosti a odborného dohledu, který je nad ním vykonáván.

S nároky na samotné poučení pak souvisí ustanovení § 2638 NOZ, podle kterého poskytovatel srozumitelně vysvětlí ošetřovanému zamýšlené vyšetření i navrhovanou péči o zdraví; po příslušném vyšetření poskytovatel vysvětlí ošetřovanému jeho zdravotní stav a péči o zdraví i při dalším postupu. Není-li ošetřovaný plně svéprávný, ale přesto je schopen úsudku, poučí se způsobem přiměřeným jeho schopnosti vysvětlení pochopit, vysvětlení se podá i jeho zákonnému zástupci.

Podle § 2639 NOZ je pak vysvětlení řádně podáno, lze-li rozumně předpokládat, že ošetřovaný pochopil svůj zdravotní stav, způsob, účel a nezbytnost péče o zdraví, včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro své zdraví, jakož i to, zda přichází v úvahu také případný jiný způsob péče o zdraví. Musí-li si poskytovatel být vědom, že u ošetřovaného vyvolá představu, že péčí o zdraví dosáhne určitého výsledku, ač ví nebo musí vědět, že výsledku nemusí být dosaženo, je povinen i toto ošetřovanému sdělit.

U soudu však bývá rozhodné nejen to, zda bylo dostatečné poučení sděleno, ale též zda to lze prokázat. To by měl zdravotník vzít na vědomí, když provádí záznam o poučení a souhlasu do zdravotnické dokumentace. Písemný informovaný souhlas obsahující alespoň v hrubých rysech též poučení podepsaný pacientem je takřka nezvratným důkazem.

„Takřka” proto, že existují vzácné případy, kdy se pacientovi daří úspěšně tvrdit a prokázat, že přestože informovaný souhlas podepsal, poučení neporozuměl, k podpisu byl donucen atd., v nedávné době například spor týkající se sterilizací příslušnic romské menšiny v minulosti. V naprosté většině případů se však žalobci nemůže podařit zpochybnit vlastnoručně podepsaný záznam.

Strukturu informací o zdravotním stavu, které by měly být součástí poučení, lze vyvodit z účelu ustanovení čl. 5 Úmluvy o biomedicíně, podrobně a výslovně je stanoví § 31 zákona o zdravotních službách.

Poučení pacienta nebo jeho zákonného zástupce obsahuje:

1. Údaje o příčině a původu nemoci, pokud jsou známy, stádiu nemoci a jejím předpokládaném vývoji

Zatímco informaci o aktuálním zdravotním stavu je možné poskytnout poměrně přesně a objektivně, prognózu nebude nikdy možné stanovit absolutně exaktně. Pracovník poskytující poučení by tedy měl vycházet především ze své dosavadní praxe s přihlédnutím ke stavu a charakteristikám konkrétního pacienta, tedy z toho, jaký vývoj by podle jeho zkušeností následoval u pacienta obdobného věku, tělesné konstituce, celkové kondice i vzhledem k ostatním onemocněním, kterými tento pacient případně trpí.

Součástí sdělení prognózy onemocnění musí být informace, co by se stalo v případě, kdyby byl tomuto onemocnění ponechán volný průběh a neprováděla se žádná léčba. Tuto informaci je třeba poskytnout pacientovi vždy, ale na důležitosti nabývá zvláště v případě, kdy navrhovaná léčba nemá žádnou alternativu, tedy pokud se pacient rozhoduje pouze mezi variantami léčit-neléčit.

2. Údaje o účelu, povaze, předpokládaném prospěchu, následcích a možných rizicích zdravotních služeb.

Poučení o rizicích zahrnuje především popis rizik obecně spojených s daným zákrokem, doplněný o rizika spojená s osobou pacienta vzhledem k jeho věku, předchozím zdravotním komplikacím, souběžným chorobám atd.

Není možné, resp. bylo by stresující, poučovat pacienta o všech myslitelných rizicích zákroku, nutno je zmínit pouze „důležitá” rizika. Důležitými jsou ta rizika, která by pacient zohlednil při svém rozhodování, tedy typicky relativně závažné a současně relativně pravděpodobné komplikace zákroku.

Vždy je však třeba vycházet z potřeb adresáta poučení – vrcholový sportovec může být zvláště citlivý na rizika spojená s omezením pohyblivosti, špičkový hudebník na rizika ovlivňující jemnou motoriku nebo sluch.

I sám Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí konstatoval, že poučení o rizicích zákroku nemůže být bezbřehé. Rozličných rizik je prakticky neomezené množství a všechna tak ani nelze uvádět. Při úvaze, o čem je třeba pacienta poučit, je podle Nejvyššího soudu třeba vycházet z kombinace pravděpodobnosti rizika určitého nepříznivého vývoje nebo nepříznivých následků zákroku a závažnosti takových následků pro zdravotní stav pacienta. Čím závažnější budou nepříznivé následky v případě naplnění rizika, tím menší pravděpodobnost bude stačit ke vzniku povinnosti pacienta poučit. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR však pouhé odnětí možnosti volby není automaticky důvodem k vyhovění žalobě o náhradu škody. To by bylo možné pouze v případě, pokud by bylo prokázáno, že je reálně pravděpodobné, že pokud by pacient byl o rizicích zákroku náležitě poučen, rozhodl by se jinak a zákrok by nepodstoupil. Pokud by se naopak dalo předpokládat, že by zákrok stejně podstoupil, pak pokud byl zákrok proveden lege artis a pacient nebyl informován o možném riziku, nese si následky pacient sám podle zásady, že poškozený nese následky náhody, která jej postihla. Nelze však vyloučit úspěšnou žalobu na ochranu osobnosti pro zkrácení pacientových práv (NS 25 Cdo 1381/2013).

3. Poučení o tom, zda navrhované zdravotní služby mají nějakou alternativu a pacient má možnost zvolit si z několika alternativ, o vhodnosti alternativ a o přínosech a rizicích alternativních metod pro pacienta.

Bez znalosti alternativ nemůže pacient posoudit a svobodně rozhodnout, zda je navržený zákrok skutečně pro něj nejpřijatelnějším řešením, udělený souhlas proto bude z právního hlediska vadný.

Každý zákrok má přinejmenším alternativu neprovedení – o takové alternativě, včetně jejích rizik, by měl být pacient poučen vždy. Dále je třeba si uvědomit, že alternativami jsou i zákroky dostupné pouze ve specializovaném zařízení, zákroky nehrazené ze zdravotního pojištění či při extenzivním výkladu zákroky dostupné pouze v zahraničí.

Pacient má ze zákona právo na volbu lékaře a poskytovatele zdravotních služeb, může si na péči připlatit, v rámci EU může využít pravidel pro mobilitu pacientů apod. Je-li reálné, že by pacient vzhledem ke svým poměrům a okolnostem danou alternativu alespoň zvážil, měl by o ní být poučen.

4. Údaje o omezeních a doporučeních ve způsobu života s ohledem na zdravotní stav, zejména o možném omezení v obvyklém způsobu života a v pracovní schopnosti po poskytnutí příslušných zdravotních služeb, lze-li takové omezení předpokládat, a v případě změny zdravotního stavu též údaje o změnách zdravotní způsobilosti.

Tato informace může být potřebná zejména pro pracovně vytížené pacienty. Je znám případ podnikatele přivezeného do nemocnice s infarktem, který se odmítl nechat hospitalizovat, protože měl dojem, že nemůže v daný moment opustit svůj podnik ani za cenu rizika smrti.

Moderní zdravotnické právo chrání rozhodovací autonomii právně způsobilého pacienta – a to i tehdy, vnímal-li by „normální člověk” pacientovo rozhodnutí jako zcela absurdní.

5. Údaje o další potřebné léčbě.

V praxi se vyskytl spor vedený pozůstalými týkající se ortopedické operace formou jednodenní zdravotní služby.

Zákrok samotný byl proveden správně, zhoršení zdraví pacientky však nastalo patrně pro nedostatky v následném léčebném režimu a rehabilitaci. Předmětem sporu bylo, zda byla pacientka propouštěná do domácího ošetřování velmi brzy po samotné operaci dostatečně poučena právě o následném režimu a potřebě rehabilitovat.

6. Poučení o právu pacienta vzdát se podání informace o zdravotním stavu a určit osoby, kterým se informace o zdravotním stavu budou podávat, nebo naopak vyslovit zákaz podávání informací či některé konkrétní osoby z podávání informací o zdravotním stavu vyloučit.

Konečně je zapotřebí opatřit záznam datem a podpisem zdravotnického pracovníka, který pacientovi údaje a poučení poskytl.

Jde-li o nezletilého pacienta nebo pacienta s omezenou svéprávností, musí z písemného souhlasu vyplývat, že příslušné údaje byly poskytnuty pacientovu zákonnému zástupci a též pacientovi; pokud pacientovi nebyly takové údaje poskytnuty, uvede se důvod jejich neposkytnutí. V případě, že pacient není v důsledku svého zdravotního stavu schopen poskytované informace vůbec vnímat, informace o zdravotním stavu se nepodává.

IV. Vzdání se práva na informace

Pacient má právo, zásadně však nikoliv povinnost podílet se na jednotlivých rozhodnutích vztahujících se k léčbě. Tato zásada je uvedena v článku 10 Úmluvy, podle kterého „je každý oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu, nicméně přání každého nebýt takto informován je nutno respektovat”.

To znamená, že pokud pacient chce ponechat rozhodování na lékaři, může se práva na poučení zříci. Na zákonné úrovni je toto právo upraveno v § 32 ZZS, podle něhož se pacient může vzdát podání informace o svém zdravotním stavu, popřípadě může určit, které osobě má být podána. Pacient se však může vzdát práva na informace pouze výslovným projevem vůle podepsaným jak jím, tak zdravotnickým pracovníkem a založeným do zdravotnické dokumentace, odmítnutí práva na poučení ani jeho přenesení na další osobu nelze a priori předpokládat. K vzdání se podání informace o zdravotním stavu se však nepřihlíží, jde-li o informaci, že pacient trpí infekční nemocí nebo jinou nemocí, v souvislosti s níž může ohrozit zdraví nebo život jiných osob.

Podobné ustanovení obsahuje i § 2641 NOZ, podle kterého dal-li ošetřovaný zřetelně najevo, že si vysvětlení nepřeje, neposkytne se, ledaže nebezpečí, které z toho hrozí ošetřovanému nebo jiné osobě, zjevně převyšuje zájem ošetřovaného.

Ustanovení § 32 odst. 2 ZZS upravuje možnost poskytovatele zdravotních služeb neposkytnout pacientovi v některých případech kompletní informace o jeho zdravotním stavu, pokud lékař důvodně předpokládá, že by její podání mohlo pacientovi způsobit závažnou újmu na zdraví. Tohoto práva však nelze využít, pokud se jedná o informace o určité nemoci nebo predispozici k ní a poskytnutí