Etické poradenstvícesta i pro Českou republiku?

4.1.16

Etické poradenstvícesta i pro Českou republiku?

Mgr. Petr Slanina, Fakulta humanitních studií FHS

 NahoruÚvod

Dnešní doba je bezesporu hektická, a to jak v pozitivním, tak i v negativním smyslu slova. Pokrok a vývoj nelze zastavit. Co platilo včera, o tom je dnes přinejmenším pochybováno. O čem je dnes pochybováno, to bude zítra zapomenuto. Kontinuální posun kupředu je přirozený a týká se prakticky každého odvětví lidské činnosti, medicínu nevyjímaje. Dynamické změny, kterých jsme svědky, jsou ovšem právě v medicíně zároveň zdrojem obav a často oprávněné kritiky. Exponenciálním nárůstem techniky a moderních diagnostických a terapeutických metod, ale také vlivem celospolečenských změn a ekonomických turbulencí, je ovšem ohrožena sama podstata medicíny. I proto je dnes, možná více než kdy jindy, třeba věnovat velkou pozornost etické problematice.

Není pochyb o tom, že vzestup moderní medicíny a lékařské techniky znamená pro pacienty obrovský přínos. Věda a technika však medicínu zcela ovládají a fascinovaná veřejnost, masírovaná mediálním obrazem lékařství v podobě televizních dokumentů a seriálů či heroizujících příběhů v novinách a časopisech, tento fenomén ještě zesiluje. Ale i přesto se některé věci nemění. Dnes, stejně jako před lety, pacienti chtějí mít lékaře, který jim pomůže, pokud je to možné, který o ně bude za všech okolností pečovat, který je neopustí a který se k nim bude chovat jako k jednotlivým lidským bytostem, a ne jako k zajímavým případům.

 NahoruEtické poradenství – důvody vzniku

Na dnešní medicínu již nelze pohlížet pouze jako na prosté setkání lékaře s pacientem, ale je třeba reflektovat mnohem širší, celospolečenský kontext. Lékař a pacient nejsou při svém setkání sami. To proto, že do jejich vztahu v současnosti vstupují např. pojišťovny s pravomocí rozhodovat, které lékařské zákroky budou a které nebudou hrazeny, apod. (8)

"Medicína určitě není konspirací proti laické veřejnosti. Rozhodně ovšem je jistým předpokladem ke vzniku arogance. Pro člověka je velice náročné projít dlouhodobým specializačním vzděláváním, naučit se nově účinně a kriticky myslet a posléze se začít starat o pacienty, kteří přicházejí pro pomoc a pro radu. O pacienty, kteří k lékařům mnohdy vzhlížejí jako k osobám hodnotnějším a vzdělanějším, než je zbytek světa, a proto si žádají jejich vedení. Lékařská profese je obzvláště náchylná podlehnout takovému pokušení. Pokud se lékaři nepodaří odolat, pak shledává v kritice paternalistického jednání agresi vůči vlastní osobě a v eticích a právnících nevidí partnery, nýbrž protivníky, kteří hledají záminku, aby mohli zaútočit.“ (3)

Ve zdravotnictví se objevuje nové paradigma vycházející z vnímání pacienta jako autonomní bytosti: morální rozměry rozhodování o léčbě, obzvláště takové, která v sobě nese nějaké etické dilema, by měly být percipovány na bázi multidisciplinárního komunikačního procesu etického poradenství, ke kterému by měli mít přístup i pacienti a další zainteresovaní laici. Etická dilemata nejsou pouze otázkou prognózy, ale zahrnují především pacientovy preference a autonomii, terapeutické cíle, indikace a odpírání léčby, která je shledána jako marná. V těchto otázkách mohou pacienti argumentovat zcela jinak než lékaři. Dokonce mohou i odhalit morální dilema, které lékař nevidí. A na druhou stranu pacienti, či jejich příbuzní, ne vždy chápou všechny souvislosti, které léčba obnáší. Proto se etické konzultační komise pomalu stávají v evropských nemocnicích běžnou praxí. (5) Konzultace mohou řešit konkrétní případy týkající se jednotlivých individuálních pacientů nebo i obecnou etickou problematiku. Nic na tom nemění ani fakt, že někteří odborníci preferují raději názvy jako morální rozvaha, mediace či facilitace. (7)

 NahoruNejasnosti a otázky

Samozřejmě, že zřízení takové služby, jakou je etické poradenství, vyvolává velké množství otázek. Kdo by se měl těchto konzultací účastnit? Mají vůbec pacienti, nota bene jejich příbuzní, právo vyžadovat takovou konzultaci? A mají při konzultacích právo na soukromí? Nebo by komise měla o probíhajícím poradenství v konkrétním případě informovat i ošetřujícího lékaře? Na jednu stranu lékař může vyžadovat, aby komise nejednala za jeho zády, nicméně nemocným nemusí být příjemné hovořit o etických problémech vlastní léčby v přítomnosti svých lékařů. Gerald Nietzke k tomuto problému poznamenává, že "někdy i samotný fakt, že ošetřující lékař ví o probíhající konzultaci, může změnit argumentaci a přístup pacienta“. (5) Mezi lékaři je také rozšířen názor, že člověk, který osobně pacienta nezná a/nebo postrádá hluboké medicínské znalosti, nemůže nijak přispět k diskusi a k řešení problému. Existuje také obava z toho, že položením otázky riskujeme odpověď, kterou nechceme slyšet. Etické komise poskytující poradenství mohou být mylně vnímány jako jakýsi morální soud.

Velkou otázkou je pak vztah etických komisí poskytujících poradenství a managementu nemocnice. Komise se ve složitých případech mohou stát jakýmsi "alibi“ pro vedení nemocnice, na druhou stranu je důležitá jeho podpora. Problematická může být také účast členů vedení nemocnice či jednotlivých klinik v komisích, neboť podřízení pak shledávají jako nereálné obracet se na komisi s jednotlivými případy. Management, pokud má zájem na dobrém fungování komisí v oblasti poradenství, by měl poskytnout adekvátní institucionální podporu a zázemí, ovšem tak, aby nezpochybňoval jejich nezávislost. (6)

 NahoruPoslání a cíle

Jedním z problémů etického poradenství je nejasnost primárního cíle. I když by se mohlo zdát, že tímto primárním cílem je poskytovat rady v etických otázkách nebo při řešení konfliktů týkajících se péče o pacienty, není zcela jasné, komu konkrétně mají být tyto rady určeny. Lékaři, zdravotnickému týmu, pacientovi, rodinným příslušníkům...? Měla by rada být koncipována především tak, aby sloužila k ochraně práv pacienta…